Podle mě

8. Úžasný

Zase začala škola, ale to neznamenalo, že jsem ne nevěnovala cvičení. Někdy jsem to stihla, někdy ne. Zlepšovala jsem se, protože jsem chtěla. Párkrát mě máma musela omluvit z těláku, kvůli odřeným kolenům, úplně nesnesitelným bolestem na noze a jednou jsem si málem zlomila nohu. Budova nevypadala tak prázdná jak na začátku. Rozmisťovala jsem po ní desky a zpátky brala staré skříně, přes které jsem se učila triky. Jednou ke mně k obědu přišla nějaká holka a řekla „Jak to že jsem si tě nikdy nevšimla, vypadáš dobře!" a tak jsem se seznámila s Emmou. Nikdy na mě nepokřikovala, jen si mě nevšímala a já jí taky ne, což byla škoda jak jsme obě zjistili. Podporovala mě ve všech mých aktivitách a já v těch jejích. Nádherně kreslila, hrála na klavír a jezdila na koni. Chtěla abychom jezdili spolu a tak mě to naučila. Já jí zase na skejtu, sehnala si nějaký po jejím bráchovi, který teď už s nimi nebydlí. A dohromady jsme se učili triky. Když jsme jednou šli do města sedli jsme si v jedné restauraci a naproti nám kluk v zeleném triku. Pořád pokukoval po Emmě a ta to nevydržela a zakřičela na něj „Co čumíš?" Vypadal vyděšeně a něco si psal na papírek. Emma se na mě divně podívala a pak se na něj vystrašeně podívala. Ten kluk vstal a ten papírek jí podal „Jsem Owen." Usmál se a odešel. Emma se hrozně začala smát.

„Co to je Emmo." Jeho číslo", vypadala pobaveně. Emma si totiž myslela, že je to nějakej úchyl a pak jí chce obvinit nebo něco takového. A tak s Owenem začala chodit. Owen měl kapelu „Dental tomat" což jsem vůbec nechápala. Owen hrál na bubny. Seznámil nás s Patricem-basová kytara, Danem-elektrická kytara, Wrenem – klávesy a Jamiem- zpěv. S Emmou jsme se jednu sobotu dohodly, že na skejtu pojedeme na menší výlet. Doma sem otevřela Google Earth a koukala se na terén. Všechno bylo připravené a tak jsme v sobotu vyrazili, s tím, že se vrátíme v neděli. „Hej Andy, tady sou prý hadi." Ukázala na les vedle nás. Jeli jsme asfaltovou cestou rovnou dolů. Ten les byl podle obyvatel vesničky kouzelný. Moje máma se tam jednou vypravila avšak, je to jen obyčejný les s velkou hromadou hub. „Teď doleva, zakřičela jsem na Emmu." „Co??" „Doleva!" Emma už zatáčela na druhou stranu a rychle udělala smyk na druhou stranu. V tu chvíli sletěla a prkno se jí rozlomilo na dvě části. „Emmo? Jsi v pořádku." Chvíli bylo ticho a pak obrovský smích. Emma se na zemi pobaveně smála. Když se otočila měla odřenou tvář. „Jsi v pořádku? Čemu se směješ?" „Já nevím, ale lepší než plakat." Pobaveně jsem se usmála. „Musíme sehnat něco na tu ránu. Ale ne koukni se na svůj skejt." Emma mě vážně překvapila. Optimisticky řekla. „Už byl stejně starej." Když jsem Emmě u lékárny ošetřovala ránu zeptala jsem se „A co teď, když nemáš skejt? Pojedeme domů?" „To teda nee. Koupíme ho." „Na to nemáme peníze Emmo."

„Tak mi pomůžeš." Usmála jsem se a neměla tušení kam tím míří. A pak jsem pochopila. Na náměstí u kašny po mě chtěla. abych předvedla pár triků, které jsem se naučila. Emma všude na všechny křičela ať se jdou podívat a na batoh dala pár peněz. „Jéžiši, to je teda nápad." Letělo mi hlavou, ale zdá se že to fungovalo. Nějaká rodinka se asi deset minut dívala a tleskala.

Začalo se stmívat a já už vůbec nemohla. Vzali jsme peníze a šli se ubytovat do motelu za kapesné. „Kolik?" „Myslím že by to mohlo stačit." Řekla Emma vyřvaným hláskem.