Podle mě

22. Noc všech rán

S Emmou jsme měli holčičí noc. Naši a brácha byli kdo ví kde a my jsme pouštěli hudbu nahlas, do toho puštěnej film, všude to smrdělo lakem na nehty, kolem tisíce časopisů a my měli tisíce drbů. Na podlaze pohmožděně leželi brambůrky a flašky s pitím. Emma ležela na mé posteli v dlouhých podkolenkách a mých plavkách, četla si nějaký komiks a žvýkala popcorn. Kolem ní byly knihy jazyků a krémy na obličej. Bylo to tam vtipný, že jsem to musela poslat Robovi. Jakmile se Emma vrátila do světa lidí, uvědomila si, co má na sobě a neměla tušení, jak se to na ní dostalo. Tak se převlíkla a já si zatím psala s Robinem. Posílal mi fotky se svým mopsíkem, vypadaly dost ujetě. Nejhorší je, že píšeme pololetku z češtiny a nemám tušení co tam bude, protože naše učitelka je totálně zastaralá a o půlce jsme si neříkali. V hodinách se vždycky zasekne a příjde ji to úplně normální. A my jenom čekáme až se vymáčkne. Nejde to vůbec poslouchat.

„Andy, nevíš kde mám svoje.. kalhotky."

„Fuuj, to se tady jako někde válí? Nehygienické."

Zasmáli jsme se.

Nakonec jsme zachumlané v posteli leželi a dívali se na 500 dní se Summer, moc mě to nebavilo a asi v půlce jsem usla. Ráno jsem měla horečku a tak Emma odešla trochu dřív než jsme plánovali. Druhý den se na mě přišel podívat Robin a vypadal dost zaraženě. Asi neměl tušení že existujou nemocný lidi. (Dělám si srandu) Hráli jsme karty co sem našla a pak odešel, doma jsem zůstala 2 týdny a mezitím se učila na všechno co by se mi hodilo urovnat. A přemýšlela jsem nad obličejem Robina. A taky nad dvěma esemeskama co mi posla Musime si promluvit. Už nic byla to blbost.

Věta MUSÍME SI PROMLUVIT, je dost klišé, ale ta druhá. Rob je hrozně naštvanej, když řešíme něco co už řešit nechce, takže jsem se na nic neptala.

„Ahoj mrtvolko." Pozdravila mě po delší době Em ve škole.

„Čeština dost hnus, umíš to."

„Jo snažila jsem se."Po škole jsme měli sraz s Robem.

„Ahooj" Měl asi poprvé sluneční brýle. Chytl mě za ruku

„Tak jsem zase mezi živými. Kam půjdem."

„Co třeba na zmrzku a do parku?" Políbil mě

„Tak fajn."

Vyprávěl mi jednu historku z dětství, jak jezdil po domácích schodech, jen si na ně dal koberec.

Což mě nikdy vlastně nenapadlo. On byl jaksi více kreativní dítě.