Podle mě

29. A je po tripu

„Tak jo. Nebudu se vztekat a ani poslouchat jak to bylo „doopravdy". Prostě budu spát nahoře a ty dole, bez ohledu na tom, kdo je u koho na návštěvě. Zítra se sbalím a odjíždím." Řekla jsem úplně klidně.

Důvod proč jsem nezačala vyvádět a křičet na něj byl ten, že je to jeho vina. Když nic nebudu chtít slyšet bude se doufám užírat. A já bych byla ještě víc naštvaná.

„Andy, prosím vyslechni mě!"

„Dobrou!"

„Nechci abys odjela!!" Začal křičet, protože už jsem byla na schodech.

„Ani náhodou. Moc dobře víš, jak tyhle věci řeším." Zamkla jsem pokoj a sedla si na postel.

„Já vim.. Ale.. Prosím!" Stál za dveřmi.

„A s takovou krávou!" Začala jsem.

„Byl jsem totálně zhulenej!"

„No páni."

„Neudělal bych to, ale..."

„Ale udělal, svedeš to na ty kámoše?... Řekla jsem, že to nebudu řešit. Běž pryč."

„Nechci abys odjela."

„Běž pryč." Lehla jsem si na postel a začala brečet. Až teď jsem si uvědomila, že je v místnosti tma. Vůbec jsem nerozsvítila. Jediné světlo šlo z okna.

Slyšela jsem jak je Robin za dveřmi. Občas se o dveře opřel a dveře vrzly. Za pár minut odešel po schodech dolů. Tlouklo mi srdce. Bylo to jako v nějakém hororu. Jako kdyby někde v době byl vrah a já doufala, že mě nenajde. Pak jsem rozsvítila světlo. A co nejtišeji jsem si začala balit všechny věci. Pak jsem se oblékla do pyžama a šla spát. Neměla jsem ani vyčištěné zuby, protože jsem se bála vyjít ven. V posteli jsem přemýšlela, jestli nemám něco dole a taky jak se ráno dostanu na vlak. Mám vylíst oknem? Přemýšlela jsem. Robin bude asi spát dole. Jakmile jsem si na něj vzpomněla... ...dala jsem matraci ránu.

Schody začali vrzat. Takže šel nahoru. Něco zašustilo pod dveřmi a on zase odkráčel dolů. Z podlahy na mě svítil bílý papír. Rozhodla jsem se, že se na něj podívám až ráno. I když mě hrozně táhlo se na něj podívat už teď.

A tak bylo ráno, a mě bylo příšerně. Jakmile jsem si na celou záležitost vzpomněla, vrhly se mi do očí slzy. Vstala jsem v pět hodin, abych měla jistotu že Robin spí. Vzala jsem si tašku, v koupelně kartáček a do kapsy u batohu sbalila onen papír. Začala jsem dělat pomalé krůčky po schodech. Hrozně mě z těch pomalých kroků bolely nohy, ale už jsem byla dole. Položila jsem tašku a šla si nazout boty. Měly zavázané tkaničky do sebe. Robin zřejmě nechtěl abych někam odjížděla, já vím, chtěl to vysvětlit. Když jsem je pracně rozvázala čekalo na mě další překvapení. Ležel u dveří. Pod sebou měl ovčí kůži a na sobě deku. Co teď? Pomyslela jsem si.

A tak jsem lezla oknem v kuchyni. Nechala jsem mu na kuchyňské lince vzkaz.

Zavři si okno.

A co nejlépe ho zkusila z venku zavřít.Seděla jsem ve vlaku a čekala až se rozjede. Myslela jsem na Robina a chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem, teoreticky vlastně mohla, ale naproti mně seděla nějaká ženská. Vzpomněla jsem si na dopis. Vyndala ho z kabele a rozložila ho na svá stehna.

Byl tam obrázek. Otevřené okénku od auta a naproti toho auta bylo druhé auto, ve kterém seděla dívka, usmívala se a měla na okno přimáčknutý nos, takže to vypadalo jako obličej prasátka.

Byla jsem to já. A ta kresba byla opravdu nádherná. Ani jsem netušila, že umí tak krásně kreslit. Do očí se mi vrhly slzy a začala jsem dělat jakože něco hledám v tašce. Stoupalo to a tak jsem si vzala brýle bez ohledu na to, že nesvítilo slunce.