Podle mě

45. Sisi Susan

Co je?“

Týdny jsem se Emmě vyhýbala, nemohla jsem ji vystát. Prohodili jsme pár slov ve škole, ale snažila jsem se z toho nějak vyvlíknout. A tak sem chudáka, bezradnou Em nechala ať mi posílá textovky, gify,obrázkové zprávy a všechny možné typy dopisů, bez mé odpovědi. Emmu mám ráda a jenom proto, protože si můj mozek něco umanul, o ni nechci přijít.

Až teď po třech týdnech jsem se rozhodla domluvit se sama se sebou a jít s Emmou kamkoliv. „Co ti bylo?“ „Něco tajíš?“ Tyhle druhy otázek jsem šikovně odpálkovala a nějakým způsobem zůstávala tajemná a bez odpovědi. Přeci jen to byl lepší nápad, než jí říct, že mě štvala- bez důvodně. Stačili mi dva dny a oddychla jsem si. Emmu jsem zase viděla Emmou, bez problémů. Problém byl ale se Sisi.

Děvka.

Pomyslela jsem si kdykoliv jsem ji zahlédla. A to její vychvalování.

Byl zrovna listopad. Úterý. Seděla jsem na patníku ve skejtparku a mé nervy si ode mě poposedly.

„Drž už hubu Susan! Všichni tě berou jen z milosti. Nikoho nezajímá cos s kým dělala a kde!“

Nikdo v té chvíli nevěřil svým očím. Já Andrea Stersack. S děsným dětstvím, protože se namnožilo tisíce parodií na moje přímení. (Lekce angličtiny už v tam útlém věku jsou zlo) Ta pesimistická dívka. Tmavovlasá, ale přitom hnědovláska. Ta co má obličej připomínající zledovatělou řeku, najednou ze sebe vypustila asi to nejdrastičtější, co svět od Andrey Stersack zažil.

Pohledy všech byly velmi podobné, vykulené oči, občas i otevřená pusa. Však nejbližší osoba, která mě velmi zná se zde pozná. Emma se jako jediná neudržela a padala smíchy.

„NO PROMIŇ.“ Rupla Sisi.

„Slyšelas. Být tebou se otočím a tyhle blbosti vyprávím někde v baru a né v sketparku. Tady sou lidi pohodový. Ani na tom neumíš stát. Kdo tě sem vůbec přived? Nějakej kluk, co sem kvůlu tobě už radši nechodí?“ Cítila jsem se tak silně, že bych jí mohla rozpůlit vejpůl.

„Ty se menuješ Susan? Maminkčin mazánek?“ Posmíval se nějaký kluk co očividně se Sisi přišel.

„Většina lidí tady není původně z Holandska blbečku!“ Křikla na něj Sisi a odkráčela. Očividně jí více pobouřil on než já.

Až teprve teď se mi rozbušilo srdce. Chtěla sem začít normálně fungovat. Ale zdálo se, že nebyla možnost. Emma si otírala slzy, ale zato všichni ostatní stály jako sochy.

„Hej lidi, bude něco, nebo ?“ Křikla sem na ně. Protože mi začínalo být trapně.

Ale nikdo nepromluvil. A tak jsem zahrála scénku Dívam se na mobil, volal mi někdo?

„Lidi víte co, du dom. Emmo deš?“ A bylo to. Emma šla se mnou, ale telefonovala. Což se mi skvěle hodilo. Nebyla jsem ještě zralá si o té situaci povídat.