Other Life | FF - MenT

10.

Z pohledu Hanky

Probudila jsem se v nějaké místnosti. Nebyl to můj pokoj. Byla noc. Neskutečně mi třeštila hlava. Sedla jsem si a rozhlédla jsem se. První čeho jsem si všimla byl Honza který leží na mé posteli. Usmála jsem se a porozhlédla jsem se po místnosti. Jsem v nemocnici. Jak jsem se sem dostala? Nevím. Poslední co si pamatuju je že se mi zamotala hlava a pak už jen ránu do hlavy. Honza mě sem asi odvezl. Dělá pro mě všechno. Je jako můj bratr. Nebo tak to aspoň beru já. Nebo něco víc? Někdy bych chtěla vědět co vlastně cítím. Opravdu, někdy to fakt nevím. Jako třeba teď. Opatrně jsem šáhla pro vodu na stolku a napila jsem se. Nechtělo se mi spát. Chtěla jsem být doma s... Sakra. S Ním! Mám podezdření že ho začínám mít ráda trochu víc jako kamaráda. Právě teď bych chtěla usínat v jeho náručí. Chtěa bych znovu běhat po louce a hrát na babu. A možná chci i něco víc. Ne! Nemůžu ho milovat. Nesmí to skončit jako kdysi dávno. Asi se ptáte co se stalo. Měla jsem kluka. Milého, krásného. Jmenoval se Jakub. Ale vše by bylo v pohodě kdyby tu nebyl Petr. Petr mě miloval ale pro mě to byl jen kluk, který my byl ukradený. Jednou, mě Petr nšel v parku jak čekám na Kubu. Řekl mi že mě Kuba nemá rád a že mě brzo odkopne. Nevěřila jsem mu. Ale on měl pravdu. Nebo spíš neměl. Domluvil se s jeho kamarádkou že na mě narafičí že mě Kuba podvádí. Kdyžjsem šla kolem jednoho stánku, tak jsem je viděla jak se líbají. Utekla jsem domů a brečela jsem. Kuba do mě celý měsíc hučel že by mě nikdy nepodvedl a že mě miluje. Já mu ale nevěřila. Až po měsíci mi to došlo. Ale to bylo pozdě. Rozešel se semnou a ted je jeden z Petrovo kumpánů. Celé tři týdny jsem probrečela. A když jsem se zotavila začali mě šikanovat.

Z mého vzpomínání mě probudil velice známý hlas. ,,Hani!" vyhrkl na mě a chytl mě klem krku. ,,Honzo." zašeptala jsem a stiskla jsem ho pevněji. ,,Tak moc jsem se o tebe bál. Tohle už mi nikdy nedělej." řekl a stiskl mě ještě pevněji. Byla jsem jak v sesmém nebi. Jsem hrozně ráda že tu semnou byl. Že tu spal aby mě mohl hned po probuzení vidět. Ukápla mi slza štěstí. Když mě pustil tak jsem se zeptala: ,,Honzo, co se stalo? Proč tu jsem?". ,,No šel jsem odnést snídani. Uslyšel jsem ránu a tak jsem tam přiběhl a ty jsi ležela na zemi. Snažil jsem se tě probudit ale nešlo to tak jsem zavolal záchranku a ta tě odvezla sem." dořekl svoje povídání. ,,Děkuju Honzo." řekla jsem a chytla jsem ho za ruku. ,,Za co?" zeptal se nechápavě. ,,Že jsi tu semnou byl." řekla jsem jemným hlasema stiskla jsem mu ruku. Povídali jsme si do rána. Honza byl ospalí a několikrát jsem mu řekla že může jít domů nebo že si může třeba na pár hodinek zdřímnout na gauči ale on přemlivit nešel. Asi v šest přišla sestra a když viděla že jsem vzhůru a vypadám mnohem líp než včera tak zavolala doktora a ten se na mě podíval. ,,No, sice nechápu jak se to stalo ale vypadá to že vše je v normě a můžete jít domů. Ale kdyby cokoli dám vám na sebe číslo." řekl doktor a dal mi vizitku. Sestra mi přinesla moje věci, já se převlíkla a z Honzou jsme vyběhli z nemocnice. Ani kotník už mě nebolel. Běželi jsme rovnou domů. Doma jsme vzali jen deku a běželi jsme k našemu místu. Někdo tam ale byl. Nikdy tam nikdo nebyl. ,,Jéé! Ahoj Kájo!" vykřikl najednou Honza. ,,Ahoj Honzo!" vykřikl ten kluk s tmavými vlasy a milým úsměvem. ,,Tohle je Hanka." představil mě Honza. ,,Ahoj" řekla jsem a podala jsem mu ruku. On ji chytl a řekl: ,,Ahoj. Jsem Karel.". Rozbalila jsem deku a všichni tři jsme si na ní sedly. ,,A co že tu jsi?" zeptal se Honza Káji. ,,Aaale. Chtěl jsem se projít a nějak jsem narazil na tohle krásný místo." řekl a koukl se na výhled. ,,To jo." dodala jsem a taky jsem se zakoukala do Pardubic. ,,A jak jste k tomuhle místu přišli vy?" zeptal se Kája. ,,No Honza přišel nově do naší třídy a potom jsme se sem šli projít. A nějak se nám tu zalíbilo a chodíme sem vedne i v noci." řekla jsem a u posledních slov jsem se koukla na Honzu. On se zasmál a řekl ,,Doslova." a začali jsme se smát. Kája na nás jen nechápavě koukal a pak se jen uchechtl. Asi nad tím jací jsme retardi. Byli jsme tam asi hodinu a půl potom mě vyrušil zvuk telefonu. Volala mi Mia. ,,Omluvíte mě na chvíli?" zeptala jsem se a oni jen přikývly.

Ha: ,,Ahoj Mio! Proč voláš?"

M: ,,Ahoj Hanii! Mám úplně mega náladu a víš proč?"

Ha: ,,Proč?"

M: ,,Protože teď jsem na letišti na Bali a za 20 minut mi letí letadlo do Prahy!"

Začala jsem se radostí třást

Ha: ,,To si dělás srandu?! A kdy přijedeš?"

M: ,,Domů doletím asi kolem desáté. Mohla bych u tebe přespat prosím?"

Ha: ,,Jasný! My pro tebe s Honzou přijedeme a potom rovnou Do Pardubic!"

M: ,,Tak.. tak super! Tak kolem desátý budu na letišti tak zatím ahoj!"

Ha: ,,Ahoj!"

Típla jsem to. Hrozně jsem se na ní těšila. Řekla jsem to Honzovi a ten zajásal. Bylo asi půl 12 odpoledne takže jsme se rozhodli jít do nějaké restaurace na jídlo. Cestou potkali Honza s Kájou nějaké fanoušky ale já už jsem zvyklá. ,,Ty jsi Hanička?" uslišela jsem hlas nějaké asi 13tileté holky. ,,Jo jsem. Proč?" řekla jsem. ,,Mohla bych se s tebou vyfotit?" zeptala se. ,,Emm... Jasně proč ne?" odpověděla jsem jí. Vyfotila jsem se sní a potom jestě s její kamarádkou. Rozlocily jsme se a oni odešly. ,,No jo to je ta "známá" youtuberka Hanička." řekl ironicky Honza a spolu s Kájou se začali smát. ,,No co. Já nemůžu za to že jsem tak slavná." řekla jsem a zkřížila jsem ruce na prsou. Byla jsem ale ráda že se semnou vyfotily ikdyž jsem byla jen ve dvou jeho videích. Potěšilo mě to. Došli jsme tedy do restaurace a obědnali jsme si jídlo. Povídali jsme si s Kájou a dost jsme se seznámily. Je opravdu milý a je i dost chytrý a stojí za svým názorem. V restauraci jsme byli asi do jedné a potom jsme se rozloučily. Honza musel do studia a tak jsem šla jen s Kájou. Měl to cestou. Před domem jsem ho obejmula, dala jsem mu pusu na tvář a rozloucila jsem se s ním.

Doma na mě čekala...... No vlastně nic. Šla jsem do pokoje a pustila jsem si film. Honza pro mě měl přijet v 7 hodin aby jsme vyrazily pro Miu. Pustila jsem si Sherlocka. Miluju Sherlocka. Je to můj nejoblíbenější filmový seriál. Koukla jsem se na dva díly a potom jsem si zase kreslila. Tentokrá jsem si jentak čmárala. Bylo půl šesté když jsem uslyšela zvonek dveří. Sevěhla jsem dolů ale koukla jsem se kolik je hodin. Honza to být nemohl. Řekl, že přijede až v sedm. Potichu jsem přešla a koukla jsem se z okna, ze kterého vidím krásbě před vchodové dveře. Nemohl mě vidět. Nebyl to Honza. Byl to Petr. Co tu chce? Nevím ale otevřít mu nehodlám. Znovu zazvonil a zaťukal na dveře. Znovu a znovu do nich bušil a ničil tlačítko zvonku. Věděl že tu jsem. Roztlouklo se mi srdce. Hodiny ukazovali třičtvrtě na šest. Do šesti jž jsem nic neslyšela. Když jsem znovu vykoukla z okna tak jsem se lekla. Nebyl tam. Ukludnila jsem se. Do sedmi jsem měla takový divný pocit úzkosti. Zvonění zvonku jsem se tentokrát lekla.

Tady je další kapitola!! YaY! Tohle je předepsaná kapitola. Mám jich ještě pár předepsaných, takže další kapitola bude v ponělí a možnái v neděli. Tak zatím Baxčus!