Other Life | FF - MenT

19.

Byla jsem tam s ním dlouho. Jen jsem na něj koukala. Přístroj mi oznamoval že jeho srdce je v pořádku a plíce dýchají jak mají. Byla jsem ráda že ho nestratím. Musela to být asi velká rána.

Po další hodině pro mě přišla sestra že musím na pokoj. Má zamnou přijít doktor a rozhodnout, zda už mám jít domů a nebo tu ještě zůstat na jednu nebo dvě noci. Chtěla jsem domů, e zároveň jsem tu chtěla být s Honzou. Když jsem tu jako pacient můžu u něj být jak dlouho chci. Mám hodnou sestřičku která mi to dovolí.

Doktor si mě prohlížel, různě hýbal s mýma rukama a nohama, koukal se na moje rozbité obočí a vše si zapisoval. ,,No vypadáto že už můžete domů slečno." řekl doktor a zvedal se. ,,Nemůžu tu ještě zůstat?" naléhala jsem na něj. ,,Proč by jste tu.." zarazil se. ,,Aaaa... Pan Macák." řekl a usmál se. ,,Mno. Možná si vás tu ještě nechame na vyšetření." řek a mrkl na mě. ,,Děkuju." řekla jsem a usmála jsem se na něj. Oni mi úsměv oplatil a potom odešel. Byl už večer a tak už jsem se za ním nestavila.

V noci jsem mu napsala dopis, aby když vztane, si ho přečetl.
Dopis zněl:

Ahoj Honzo. Když čteš tyto řádky jsem buť vedle v pokoji a nebo doma.
Jen aby jsi věděl, chodím za tebou každý den abych znovu viděla tvou krásnou tvář. Doufám že doktoři odvedou svou práci dobře a vrať se mi domů zdravý a v pořádku.
Ps: Miluju tě

Stvárňovala jsem to asi hodinu. Dopis jsem ještě pokreslila malinkatými srdíčky a složila jsem ho.
Zvedla jsem se z postele a pomalinku jsem došla ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a když jsem se ujistila, že na chodbě nikdo není, pomalu jsem bosa přecupitala do pokoje kde byl Honza.

Nidko u něj nebyl. Položila jsem dopis na stoleček. Koukla jsem se na něj. Kamenný výraz na tváři. Sehnula jsem se k němu a jemně jsem ho políbila. Doufala jsem že se probudí a polibek mi oplatí. Ale oplatil mi to jen přístroj, který udělal další pronikavé Píp! a nic jiného.

Smutně jsem sklopila hlavu a potom jsem odešla zpátky ke dveřím. Přecupitala jsem zpáky do mého pokoje a lehla jsem si na postel. Zavřela jsem oči a pomalu jsem usla.

---------------------

Probudila mě sestra. ,,Omlouvám se. Nechtěla jsem vás budit. Jen jsem vám jsem šla dát antibiotika." řekla a jen se omluvně usmála. ,,To nevadí. Kolik je hodin?" zeptala jsem se. ,,Půl šesté ráno slečno." řekla a odešla. Achjo. Co tu budu dělat? Ale vybrala jsem si to sama. Asi se půjdu projít po chodbě. Vztala jsem a otevřela jsem dveře. Nemocniční košile mi sahala až ke kotníkům a tak jsem doufala že si nikdo nevšimne že jsem bosa. Na chodbě ale znovu nikdo nebyl.

Přezkákala jsem chodbu tam a zpět a připadala jsem si jako víla. Ano zním jako dítě ale jako malá jsem chtěla být víla.

Když mě to přestalo bavit, šla jsem k Honzovi. Nic se nezměnilo. Přístroj dělal zase své Píp! A Honza poklidně dřímal. Sedla jsem si k němu. Dopis tu nebyl! Až teď jsem si všimla že tu neni.

Asi ho vzala nějaká sestra. Smutně jsem si povzdechla a koukala jsem na něj. Chytla jsem ho za ruku. Hladila jsem ho po hřbetu ruky a usmála jsem se na něj.

Přístroj začal pípat o něco rychleji. Podívala jsem se. Žeby byl už vzhůru?! Srdce se mi zrychlilo. Udělám pokus. Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho. Přístroj začal pípat ještě rychleji ale on nereagoval. Stále kamenný výraz. Úsměv mi zmizel a já se chystala odejít. ,,Neodcházej." uslyšela jsem zasebou. Rychle jsem se otočila. Honza mě stále zavřené oči. Ale ten úsměv. ,,Honzo!" vyhrkla jsem a sedla jsem si k němu. ,,Ahoj." řekl a otevřel oči.
Byla jsem štěstím bezsebe. Nahrnuly se mi slzy do očí. Políbila jsem ho. Tentokrát spolupracoval. ,,Au." zasténal. ,,Tlačíš mi na žebra." řekl a zasmál se. ,,Promiň." řekla jsem a pohladila jsem ho na hrudníku. ,,Je to lepší?"
,,Mnohem lepší." řekl a usmál se. Jáho nazpět políbila.

,,Tebe ještě nepustili?" zeptal se. ,,Nechtěla jsem pryč." řekla jsem a usmála jsem se. Najednou se rozrazily dveře. ,,Honzo!" vykřikl Vadim a Mia s Martinem vzádu se tlačily dovnitř. ,,Vadime!" řekl Honza. ,,Kámo, co se ti to stalo?" ptal se Vadim. Mezitím se kolem jeho postele udělal houf. ,,Hani." vykřikla Mia. ,,Jsi v pořádku? Co to máš s rukou? A s obočím?" ptala se mě. ,,To je jen maličkost. To tady Honzíček je na tom hůř. Tři dny byl v komatu kvůli otřesu mozku a má zlomený žebra." řekla jsem a ukázala jsem na Honzu který se jen zazubil. ,,Co jste dělali?" Otázal se Martin. ,,No, řeknu to jednoduše. Měli by ohraničit silnice. Potom aspoň nebudou na silnici běhat divočáci a já si nebudu muset kupovat nový auto." řekl Honza a všichni jsme se začali smát.

Povídali jsme si dlouho. Zase jsme byli ta parta kterou jsem měla tak ráda. Povídali si nejvíce s Honzou. Ale mě to nevadilo.

Když se pacien vzbudí tak se to má říct hned doktorovi. Ale my ne. My jsme si tam sním hodinu povídaly a až potom jsme dostali zprda že jsme to neřekli. Ale nedělali jsme z toho vědu. My jsme si z toho dělali srandu. Povídali jsme si až do konce návstěvních hodin. ,,A kde budete přez noc?" zeptala jsem se jich. ,,Asi si půjčíme hotel." řekl Martin. ,,No tak to ani náhodou. Dám vám klíče od mého bytu. Je na *adresa*. Máme pokoj pro hosty a ložnici. Na den je váš." řekla jsem a usmála jsem se. ,,Co blázníš?" řekl Martin. ,,Neblázním." řekla jsem a šli jsme ke mě do pokoje. Dala jsem jim klíče. ,,Tak dík. Jsi moc hodná Hani. Mám tě rád." řekl Martin a objal mě. ,,Ehm Ehm... My tě máme rádi." řekl Vadim a taky mě objal. ,,Grupáč!" vykřikla Mia a taky mě objala. ,,Udusíte mě!" vykřikla jsem a oni mě pustili. Potom jsme se srdečně zasmáli.

Šla jsem je doprovodit a potom jsem šla zase k Honzovi. Drželi jsme se za ruce. ,,Četl jsem si tvůj dopis." řekl a usmál se. ,,Díky. Dala jsem si s ním dost práce." řekla jsem a zazubila jsem se na něj. ,,Miluju tě." řekl. ,,Já tebe taky." řekla jsem a políbila jsem ho.