Other Life | FF - MenT

22.

,,Promiň." řekla jsem a oba jsme se zvedli.
,,Promiň ale já. Nemůžu. Jsi moje nejlepší kamarádka a, chodila jsi s Honzou. Mým, bývalím nejlepším kamarádem." řekl smutně.

Taky jsem zesmutněla. Vzpoměla jsem si na Honzu. Nevím jestli ho furt miluju. Ale, chtěla bych ho znova vidět.

Zavzpomínala jsem si. Ukápla mi malinká slza.

,,Neplač Haní." řekl Martin a obejmul mě.
,,Já se snažím ale ono to nejde. Vždy si jen vzpomenu a nejde to." zpustila jsem pláč.

Moje slzy se vpíjeli do jeho tryčka. Jemně mě hladil po zádech a stále opakoval mě známou větu ,,To bude dobré."

,,Martine, já ho musím vidět." řekla jsem po chvíli, kdy už jsem se trochu uklidnila.

,,Myslíš že je to dobrý nápad? Před pár dny ti zlomil srdce." řekl a koukl se na mě.

,,Já vím. Ale, prostě si to potřebuju ujasnit." utřela jsem si slzy a z hluboka jsem se nadechla.

,,Jak myslíš." řekl Martin.

,,Mám tě hrozně ráda." řekla jsem a objala jsem ho.

,,Jdu se osprchovat. Tak se tu prosimtě nepodřezej nebo něco takovýho." řekl a zašklebil se na mě.

,,Neboj." zasmala jsem se na něj.

Vzala jsem si telefon.
Zhluboka jsem se nadechla a napsala jsem Honzovi.

Ha: Dnes v 19:30 u stromu. Buť sám.

Nečekala jsem na odpověď. Ani jsem jí nechtěla. Jen jsem si dala upozornění na 18:00 abych se stihla připravit.

Zhluboka jsem se nadechla. Ruce se mi třásly a v břiše jsem měla žiletky.

Mobil jsem dala na stoleček a vyšla jsem z pokoje. Rozhlédla jsem se po mém velkém bytu.

Milovala jsem ten byt. Ale když tu nikdo nebyl, bylo to tady tak smutné.

Celý den jsem se neusmála. Nejedla jsem. Nepila jsem. Bolela mě hlava.

Martin, Mia a Vadim odjeli do Prahy. Říkali, že se za pár dní vrátí.

Ležela jsem sama na gauči když v tom mi zazvonil budík.

18:00.

Vypla jsem ho a šla jsem se do koupelny upravit.

Hotová jsem byla v 18:40.

Oblékla jsem se do bílého tílka a černých kraťasů. Čekala jsem. Cesta tam trvá tak půl hodiny tak jsem vyrazila v 19:00.

Tep se mi zrychloval, ruce se mi víc a víc třásly a v břiše jsem měla čím dál víc žiletek.

Byla jsem pod kopcem. Zhluboka jasem se nadechla a šla jsem nahoru.

Vyšla jsem nahoru.

Seděl na lavičce a díval se na Pardubice.

,,Ahoj." řekla jsem.

On se otočil a rychle se postavil.

Měl sluneční brýle.

,,Emm. Ahoj." řekl.

Hned jak jsem ho viděla tak jsem si vzpoměla na tu sestřicku. Měla jsem chuť znovu utéct. Slzy se mi nahrnuly do očí.

,,Dovol mi to vysvětli prosím." řekl a přišel o krok blíž.

,,Máš šanci." řekla jsem a snažila jsem se aby to neznělo tak že brečím.