Other Life | FF - MenT

15.

První věc co jsem viděla byl zas ten krásný strop. Zhluboka jsem se nadechla a vztala jsem. Honza spal hlubokým ale krásným spánkem. Rozhodla jsem se pro raní sprchu.

Dala jsem si vlažnější vodu a nechala jsem vodu ať na mě teče. Po chvilce jsem vylezla z vany a daa jsem si na sebe jen župan. Vyčistila jsem si zuby a vykoukla jsem z koupelny, jestli furt spí. V posteli už nebyl tak jsem zalezla zpátky do koupelny a vyfénavala jsem si vlasy.

Z koupelny jsem vyšla jako nový člověk. ,,Dobré ráno." řekl Honza. ,,Dobré." odvětila jsem. ,,Připravil jsem ti snídani." řekl a odsunul mi židly. ,,Děkuju. Něvěděla jsem že něco umíš ukuchtit." řekla jsem a posadila jsem se. ,,No, spíš jsem došel dolů do restaurace. Je tam švédský stůl tak jsem ti něco přinesl když jsi byla v koupeně." řekl a usmál se. Jen jsem zakroutila hlavou a zacala jsem jíst. Mezitím co jsem jedla si sednul ke stolu. Natáhl ke mě ruku a pohladil mě po tváři. Čekala jsem že mě políbí a tak jsem ztuhla. On to očividně poznal, protože hned dal ruku pryč.

Najednou mi zazvonil telefon. ,,Omluv mě na vteřinku." řekla jsem a odesla jsem do ložnice. Byla to máma.

M(Máma): ,,Ahoj zlatíčko."

J: ,,Ahoj mami. Co potřebuješ?"

Byla jsem trochu překvapena že volá.

M: ,,Zlatíčko, už jsi dospělá já vím, ale... Prababičce bude za týden sto a jeden rok a my to za ní pojedeme oslavit do Brna. Byla by slušnost jet tam taky."

J: ,,Mamí... Já tam nechci. Chci být s kamarády. Sama jsi říkala že si je mám najít. Ať nemám deprese."

Prababičku moc v lásce nemám. Sice mě jako malou vychovávala a hrála si semnou ale už jsem jí neviděla od svých 10 let.

M: ,,Já vím. Ale..."

J: ,,Mamí.."

M: ,,Hani. Nebudu tě nutit. Ale uvědom si, že Prababička tu už dlouho nebude."

J: ,,No jo... Promyslím to."

Řekla jsem nevrle

M: ,,Ahoj."

J: ,,Čau."

Řekla jsem otráveně a típla jsem to. ,,Co se děje?" zeptal se Honza. ,,Ale. Narozeninová párty." řekla jsem. ,,Neříkáš to moc s nadšením." odvětil. ,,Ještě abych měla. Oslava státých narozenin nezní moc zábavně." řekla jsem a unuděným krokem jsem se docourala zpátky ke stolu. ,,Ahaaa. No tak to se ti nedivým." řekl a uchechtl se. ,,A nejhorší je, že rodiče tam jedou už pozítří a já tam budu muset dojet vlakem. Do Brna." Řekla jsem a zdůraznila jsem "Do Brna". ,,Chuděrko." řekl a zamrkal očkama. ,,Ha ha. Strašně vtipný." řekla jsem a protočila jsem nad tím oči. ,,Notaak... Nebude to snad tak hrozné ne?" řekl a dal mi ruku na rameno. Koukla jsem se na něj. Jeho oči vypadaly teď třikrát větší než předtím. ,,Asi ne." řekla jsem nakonec a usmála jsem se. ,,No tak vidíš." řekl a taky se usmál. Sundal mi ruku z ramene a odešel do pokoje. ,,A navíc tam jsou koně takže si aspoň zajezdím." zakřičela jsem na něj ještě.   ,,No vidíš!" křikl zpět.

***

,,Hani! Dělej! Čeká se jen na tebe!" zakřičel na mě Honza. ,,Už jdu!" křikla jsem na něj z koupelny. Doplétala jsem si druhý copánek a potom jsem vyběhla z koupelny, vzala jsem můj batoh a rychlostí světla jsem byla na chodbě. ,,No konečně." řekl otráveně a zamkl pokoj. Byl večer a Martin nám všem zaplatil jízdu na lodičce. (Furt nevím kde na to všechno vzal.) U východu z hotelu byl hned jeden kanál takže jsme hned nastoupily na lodičku. Bylo to úžasné. Byl podvečer takže jsme viděli západ slunce v plné kráse.

Kormidelníl nám vždy řekl něco o domech které jsme míjely. Já jsem byla na zádi a lehce jsem se dotýkala hladiny vody. Když mě to přestalo bavit tak jsem si sedla vedle Honzy a opřela jsem si o něj hlavu. On mě chytl za ramena a přitiskl si mě víc k sobě. Martin si povídal s Kormidelníkem a Vadim s Miou. Mezi námi bylo ticho. Přemýslela jsem, jestli se tu něco stane. Jestli se tu stane něco, co změní můj život od základů. Ale, to už se vlastně stalo. Stalo se to od té chvíle co si vedle mě sedl ve škole.

Dopluli jsme až k hotelu. Cesta pokračovala ale já jsem byla unavená a tak jsem vystoupila a šla jsem do hotelu. Všichni zůstali na lodi. Došla jsem na pokoj a lehla jsem si na postel. Koukala jsem na ten strop. Přemýšlela jsem. Nemám ráda takovéhle přemýšlení, ikdyž ho dělám skoro pořád. Mám z toho pak zbytečně depky. Ale mám občas dny, kdy prostě chci a potřebuju brečet. Nevím proč to tak mám, ale prostě to tak mám. Cítila jsem že to bude dneska. Nevím proč. Jentak jsem ležela na posteli a koukala jsem na strop. Měli se vrátit kolem půlnoci. Bylo půl desáté. Sedla jsem si a šáhla jsem po telefonu. Pustila jsem si Hold on a zpátky jsem si lehla. Měla jsem hlasitost na nejvíc. Zavřela jsem oči a poslouchala jsem úžasné tóny, které zněly z telefonu.

Najednou mi někdo zakril pusu. Rychle jsem otevřela oči a koukla jsem se na tu osobu. Cukla jsem sebou. Byl to Honza. Oči jsem měla pořád vykulené. ,,Ahoj." řekl svůdně. Dal mi ruku z úst a usmál se. Byla jsem furt vystrašená, ale byl tu on. Koukali jsme se tomu druhému do očí. Pomalu se ke mě přibližoval, až mě nakonec políbil. Hnned jsem ale zareagovala a odstrčila jsem ho. ,,Promiň." řekla jsem. ,,Já... Já nemůžu." dodala jsem a posadila jsem se na postel. Dala jsem si obličej do dlaní a ucítila jsem jak se mi slzy hrnou do očí. ,,To nevadí. Promiň." řekl a objal mě kolem ramen. ,,Promiň. Já... Já.. " nevěděla jsem co říct. Rozbrečela jsem se. ,,Já promiň. Nechtěl jsem tě rozbrečet. Omlouvám se." snažil se mě utešit. ,,Ne to je v pohodě jen potřebuju být chvíli sama." řekla jsem. Opak byl ale pravdou. Chtěla jsem aby tu byl. Aby tu byl navždycky. ,,Dobře. Půjdu se projít po chodbě." řekl sklesle a odešel. Né! Proč si odešel? Zapadla jsem hlavou do polštáře. Jsem tak blbá! Mám šanci a promarním ji!

Přešla jsem do koupelny. Bylo mi jedno že mám oblečení. Vlezla jsem si do sprchového koutu a pustila jsem na sebe studenou vodu. Chytla jsem se za kolena a dál jsem brečela.

Ahoj! Je tu další část! Známky už jsou uzavřené a tak ty díly budu vydávat častěji. Ale možná taky ne, protože teď řeším osobnější problémy. Pokusím se to nějak vyřešit a zatím Baxčus!