Other Life | FF - MenT

34.

Duben

Pohled Hanky

Bylo to ráno jako každé jiné. Vztala jsem z postele, převlékla jsem se a v kuchyni jsem udělala snídani mě i Davidovi.

David přišel ze zhora a já jsem mu dala snídani na stůl. Sedla jsem si k němu a začali jsme jíst.

,,Hele Hani. Vím že jsem teď často pryč, a nechvám tě tady samotnou. A za celou dobu co jsi tady jsi nebyla nikde jinde. Tak mě napadlo jestli bys zítra nechtěla jet semnou." vypadlo z něj.

Oči se mi rozzářili a i slepý člověk by poznal že odpověď zní 'ano'.

,,No jasně! Bože. Tak moc chci někam jet." řekla jsem a on se usmál. ,,Je to nějaká akce s youtubery. Utubering? Myslím že se to tak jmenuje." řekl.

Na chvíli jsem ztratila úsměv ale pak jsem vztala ze židle a skočila jsem mu kolem krku, až mu málem zaskočil kus chleba.

Můj plamen naděje, který už dávno vyhasl a zbyly po něm jen malé uhlíky, vzplál jako kus papíru. Byla jsem tak šťastná. Vztala jsem a vyšla jsem ven. Nadechla jsem se. Najednou to byl úplně jiný vzduch. Čistý, plný dobré nálady. Pak my ale hlavou proletěla myšlenka: nezapoměl na mě?

Ta myšlenka mě položila na lavičku.
Přišli další. Co když tam nebude? Co když mě nepozná?

Myšlenky ve mě přebíraly moc a já zas byla smutná.

Byla jsem tak šťastná a přitom jsem se tak bála.

Vzduch už byl zase stejný. Stejně stejný. Obyčejý. Jako když se zhluboka nadechnete uvnitř pokoje.

Vše ztratilo krásu.

Ten pársekundový moment, kdy bylo všechno tak, jako dřív. Achh... Byla jsem tak šťastná.

Šla jsem zpátky dovnitř. Nahodila jsem falešný úsměv ( což jsem za tenhle půl rok udělala tisíckrát ) a šla jsem za Davidem.

,,A kdy tam teda jedem?" zeptala jsem se ho a sedla jsem si zpátky. ,,Zítra. Ale až v deset. Takže můžeš spát. Růženko." řekl a zašklebil se na mě.

Jen jsem protočila očima a zasmála jsem se.

Večer

Dělali jsme si zase oheň. David zase vzal víno a takcjsme si trošku popily. ,,Lindo?" zeptal se mě David. ,,Ano?" odpověděla jsem a koukla jsem se na něj. Ležela jsem mi v klíně. ,,Máš přítele?" vychrlil na mě. Ta otázka mě zarazila. Chvíli jsem přemýšlela ale pak jsem řekla: ,,Ne. Proč?"

Zhluboka se nadechl a potom mě objema rukama zvedl a políbil mě. Vím že už mezi námi bylo nejen přátelství ale i tak mě to zaskočilo.

Jakmile se ode mě oddálil měl křečovitě zavřené oči. Teď byla řada na mě. Bál se. Jemně jsem mu dala dlaně na obličej a celou dobu jsem se usmívala. Jeho tvář jakoby povolovala, až nakonec otevřel oči.

Byl vyděšený. Pomalu jsem se k němu přiblížila a opravdu lehce jsem ho políbila. Nebyl to vlastně ani polibek. Jen jsem se ho jemně dotkla rty.

Pak si mě sám přitálh a tentokrát opravdu políbil.

Bylo to jako když zvadlou květinu zalijete živou vodou. Byl to nepopsatelý pocit.

Já ale nemohla. Už dávno jsem dala moje srdce někomu jinému.

Odtáhla jsem se. ,,Promiň." řekla jsem a sedla jsem si vedle něj.

Chvíli jsme tam tak seděli a nic neříkaly.

,,Proč?" zeptal se nechápavě.

,,Davide, je hodně věcí který nevíš a tak ti je teď řeknu." byla jsem odhodlaná říct pravdu. Už moc dlouho byl ve lži.

Všechno jsem mu řekla. Od začátku.

Na koni bylo v jeho tváři tolik smutku ale i pochopení. Brečela jsem.

Několikrát chtěl abych šla na policii, ale já nemohla. Nechtěla.

,,Lind- teda, Hani. Můžu... Je to teď hodně divný a dost nevhodný, ale já asi už nikoho nikdy jako jsi ty nenajdu, takže... Můžu tě ještě jednou políbit?"  řekl.

Jen jsem přikývla. Naklonila jsem se k němu a on mě naposledy hluboce políbil.

Na ten polibek nikdy nezapomenu. Byl tak toužebný ale taky tak volný a lehký.

Když jsme se odtáhly, už nepadlo ani slovo.

Jen 'dobrou'.

Tak moc jsem se těšila na zítřek. Konečně ho zase uvidím. Snad nezapoměl...

Další část! Já vím, já vím, zase jsem se na to vykašlala. -__- omlouvám se. Já nevím co semnou je. Jsem fakt líná. Upřímně nevím kdy bude další část.

Zatím Čabas.