Lily: Královna Narnie

11. část

Přebrodili řeku a ocitli se tváři v tvář Velkému lvu- Aslanovi. Všichni poklekli.

"Povstaňte Králové a Královny Narnie." jeho hlas byl tak milý a při tom přísný. Všichni se při nim cítili šťastně a bezpečně. Zuzana, Edmund a Petr povstali a Lily s Kaspianem pořád klečeli.

"Bez vyjímek." řekl. Lily trošičku otálela, ale pak vstala.

"Nevím, jestli jsem toho hoden." řekl nejistě Kaspian.

"Právě proto vím, že jsi." oznámil Aslan a Kaspian se rovněž postavil.

Aslan byl opravdu velký lev. Měl krásnou hřívu a vypadal tak důstojně. On byl opravdový král.

Najednou uslyšeli slabě hrát dudy a uviděli jak míři k Aslanovi myši a nesou na nosítkách raněného Ripčípa. Lily se skoro zastavilo srdce, když to uviděla. Lucka přiběhla k malému stvoření a nalila mu kapičku léčivého lektvaru do pusy. Myš otevřela oči a všichni si ihned oddechli. Ale byla jiná. Neměla ocásek.

"Není tam ještě kapička?" zeptal se Rypčíp Lucinky.

"Myslím, že to takhle nefunguje."

"Jestli náš vůdce nemůže mít ocásek, my ho nemůžeme mít rovněž." řekly ostatní myši.

"Není to pro tvou hrdost, ale kvůli lásky tvých přátel." řekl Aslan a Ripčípovi vyrostl nový ocásek.

"Děkuju ti, pane." poděkoval Ripčíp a hloboce se uklonil.

"Lucinko," odvrátil se Aslan k dívce "kde je ten milý malý přítel, o kterým jsi mi vyprávěla?"

Lucka zavolala Dýnila a on přišel. Aslan zařval a Dýnil se celý otřásl.

"Tak co. Už ho vidíš?" zeptala se Dýnila Lucka a on přikývl. Všichni se začali smát.

                         ***
Byl den korunovace. Kaspian se stal králem Narnie a Lily byla princeznou a generálkou najednou.

Ve předu jel Kaspian na koni po boku s Aslanem, za nim jela Lily, za ní jel Petr se Zuzkou, za nima jeli Edmund s Luckou a na konci kráčeli Narniané. Všichni žili v míru. Telmaríni stáli podél cesty, zpívali, křičeli a tleskali na čest krále a jiných hrdinů. Byl to velký den pro Narnii.

                           ***
"V šatech ti to sluší." řekl Edmund, když potkal na hradbách Lily, která se z balkónu dívala na lesy Narnie.

"Děkuju. Ale v kalhotech se cítím lépe." řekla Lily a oba se tomu museli zasmát. Lily měla na sobě krásné modré šaty a vlasy měla rozpuštěné na ramenou.

"Hrad není nic pro mě. Chtělabych se vrátit zpátky domů do lesa." řekla Lily.

"Mně se domů nechce." řekl Edmund. Pak si to Lily uvědomila. Oni tady nezůstanou na vždy. Mají svůj domov a už se možná nikdy nevrátí.

Lily sklonila hlavu a najednou jí přišly tak zajímavé její okraje šatů. Nevěděla, co mu má říct.

"Jaké to tak u vás je?" zeptala se.

"Nic moc. Žádná mluvící zvířata, kentauři, fauni, trpaslíci, jednorožci... Jsou tam auta, škaredé domy, staré školy..." vykládal Edmund.

"Nemusíš se vracet. Můžeš tady zůstat." navrhla Lily a otočila se na něj.

"Nemůžu. Mám tam rodinu a přátelé. Ale ještě se nikám nevracíme. Doufám." řekl Edmund. Lily to moc nepovzbudilo.

"Asi bychom měli jít na to setkání na terase." řekla dívka a on přikývl. Společně se vydali na shromáždění.