Mizernej lhář

Druhá stopa

Protočila jsem oči. Copak tohle ještě někdo používá?
"Na tohle snad balil ještě můj dědeček," řekla jsem konečně.
"A vůbec, nejsem tu sama. Jen má kamarádka zaslechla volání," usmála jsem se na něj. Odvážlivec měj krátké světle hnědé vlasy a modrozelené oči. Mohlo mu být kolem pětadvaceti, čili skoro stejně starý. Byl vyšší než já, ale to je skoro každý.
Po mých slovech se usmál.
"Zaslechla volání přírody?" Měl doopravdy jemný hlas.
"Telefoní volání," řekla jsem a on se zasmál. Povědomým smíchem.
"No a mohl bych vás pozvat na drink, slečno?"
Takové klišé. Ale fajn klišé.
"Nepiji."
"Tak a mohl bych vás alespoň pozvat na Latté?"
"No pokud mi prozradíte své ctěné jméno," přimhouřila jsem oči.
Lehce se ťukl do čela a urychleně napravil chybu.
"Pavel. Pavel Struska," postavil se, podal mi ruku a já ji přijala.
"Michaela Zahradníková."
"Studentka?" podíval se na mě a objednal si pití.
"Áno," podivila jsem se, jak to poznal.  "A obor?"
"Architektura," zastyděla jsem se.
"To je dobrá vysoká. Takže ráda stavíš."
"Plánuji, navrhuji. Nejradši mám 3D tiskárny," rozmluvila jsem se o své škole když nám přinesli pití. Jemu cappucino a mě mé slaďoučké latté.
"3D tiskárny? Fakt? O těch jsem zatím jen slyšel. Moc bych si přál nějakou vidět při práci," řekl tak nadšeně, jako by to byl jeho největší sen.
"To není problém. Máme dvě, stačí když se někdy stavíš. Zkoušels kreslit?"
"No pár pokusů ve SketchUpu..."

Postupně jsme se z 3D tisku přesunuli k nevyčerpatelnému tématu her.
"Já? Když už mi po škole zbyde čas, zahraju si občas nějakou strategii nebo sandboxovku," poznamenala jsem.
"Jakou například?" zeptal se s rozzářenýma zelenomodrýma očima.
"No hrávala jsem Ceasara, Dia a tak nějak. Jo a poslední dobou mě chytl Minecraft," řekla jsem těm očím. Poslední větu jsem řekla tiše, bála jsem se reakce. Svět se momentálně dělí na ty, co Minecraft mají rádi, ty co o něm nevědí a ty co ho nesnášejí. "Minecraft? Jo ten hraju taky," poznamena jen tak mimochodem.
"Co tě na něm baví?" vyzvídal.
"Nejčastěji stavím. Třeba to, co nakreslím ve škole nebo tak něco. Jen to nejde vždycky správně vybavit."
"Hmm, ta to jsou fajn módy, třeba..."
Dál se nedostal. Janet už ukončila hovor se svým miláčkem a našla mě. "No ne. Já na pět minut odejdu a najdu tě s klukem," zašvitořila nadšeně. Zabila bych ji za to.
Ale ve skleničce jsem měla prázdno a nebyl důvod se dál zdržovat.
"Tak já asi..." začala jsem.
"Jasně. Nebudu tě dál zdržovat."
Sáhla jsem pro peněženku a spolu s bankovkou jsem vytáhla i svou vizitku a nechala ji na baru.