Mizernej lhář

Jedenáctá stopa

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zadívala se na hvězdy.
Zase nastalo ticho.
Ruce jsme měli spletené a jen si užívali tu chvilku. Bylo mám jedno co bude zítra.
Konečně se na okamžik podařilo zapomenout na problémy.
Jen pozorovat hvězdy které bylo vidět i přes světla města.
A klimbat.
Svítící body na obloze se začaly ztrácet a já si uvědomila, že se mi zavírají oči.
Usínala jsem v parku na lavičce.
Bylo mi to jedno.
Můj stav se pohyboval mezi bděním a sněním. Tam kde jsou myšlenky skutečně a sny měkké a podajné jako jíl.

Najednou se můj polštář pohnul a cítila jsem ruce které se mě pokusily zvednout.
Začala jsem se vzpouzet. Nenechám se unést.
"Neboj, Michaelo," říkal vlídný hlas, asi Pavlův.
"Půjdu sama," rozhodla jsem se a rozlepila víčka. Byla už úplná tma. Opatrně mě postavil na zem.
Kdo? Pavel, samozřejmě. Byla jsem tak rozespalá, že mi to hned nedošlo.
"Musím zítra do školy," prohlásila jsem a rozešla se směrem k domovu.
"Ale vždyť zítra je sobota," pokusil se vysvětlit mému mozku, který měl zítřek zafixovaný jako pátek. A tak mě radši bezeslova došel, objal mě kolem ramen a mlčel.

Doprovázel mě až k domu.
"Pojď dál," pozvala jsem ho dovnitř.
"Ne, to nejde," začal namítat.
"Tys mě nenechal jít tmou, já nenechám tebe," argumentovala jsem.
"Dobrá," svolil.
Ihned jsem po domě začala schánět potřebné. Rozvinula jsem karimatku a zeskříně vylovila spacák. Rozložila jsem to nakonec ve svém pokoji. Když si chtěl lehnout, zarazila jsem ho.
"To je můj spacák! Ty spíš na posteli."
Možná bych jindy přemýšlela kam jinam ho uložit ale byla jsem unavená. Hned poté co jsem se vrátila z koupelny, svalila jsem se na karimatku a spala bezesným spánkem až do rána.

Probudila jsem se brzo.
Po zodpovězení základních otázek, jako kdo jsem, kde jsem, a proč k sakru ležím na zemi, jsem se otočila na Pavla.
Postel jsem našla vzorně ustalanou a prázdnou.
Osoba kterou jsem zde nechala přespat nikde.
Prohledala jsem kuchyň. Pavel nikde.
Koupelna taky prázdná.
Do Janetina pokoje jsem se neodvážila nakouknout.
Bála jsem se, že tam najdu cizího chlapa, nebo hůř, Pavla.
Teprve teď jsem se začala bát. Druhá možnost mě tak vyděsila, že jsem vzala za kliku.
A našla jsem jen mou spolubydlící, slintající a spokojeně spící.
Opatrně jsem zavřela a vrátila se na pokoj.
Teprve teď mou pozornost upoutal malý lísteček.
Byl psán hezkým ale trochu uspěchaným písmem.
Stálo na něm:
Omlouvám se ale povinnosti mě volaly. Díky za přespání.
   Tvůj Pavel
Otočila jsem ho.
Ps: Když spíš vypadáš krásně nevinně.