Mizernej lhář

Desátá stopa

Naše příští rande byla procházka parkem. Uplynuly tři dny od naší návštěvy kina a on už mě zase čekal před domem.
Jen díky velkému sebeovládání jsem neucukla když se dotkl mé dlaně. Stále jsem se bála mužů, i když jen občas.
Pak už jsem jen cítila teplo jeho ruky a vlahý větřík.
Najednou bylo zase o čem mluvit. O zeleni listů, o zpěvu ptáků a nebo o dětství.
Když jsme zrovna procházeli kolem jednoho rozkvetlého záhonu, zeptal se.
"Jaká je tvoje oblíbená květina?"
Chvíli jsem zaváhala a probrala všechny možné odpovědi.
"Karafiát," řekla jsem a úplně jsem viděla ty rozkvetlé květy v matčině záhoně.
"A tvoje?" zeptala jsem se, když jsem se nedočkala žádné reakce.
"Bílá..." řekl zamyšleně.
"Halóó? Jsi tady?"
Zamávala jsem mu rukou před obličejem.
Zastavil se a zmateně zamrkal. Když se podíval na mě, uvědomil si kde je. Pak se mu tvář roztáhla v úsměvu.
"Děje se něco?" zeptala jsem se ustaraně, sledujíc jeho návrat na planetu zemi.
"Ne nic," potřásl hlavou a byl zase zpět.
"Mě to můžeš říct. Je to kvůli mě?"
"Ne to rozhodně ne."
"Tak práce? Škola? Rodina?" Před tím se o žádných problech nezmiňoval.
"Ale to nic není vážně," zapřel a zamířil si to k jedné z laviček.
Všimla jsem si, že nádherně svítí měsíc.
"Tak povíš mi to?" zadívala jsem se mu hluboko do očí. Měly nádhernou barvu.
"Ne."
Přisunula jsem se ještě blíž.
"A téď?"
"Ne."
Zase kousek blíž. Prohlížela jsem si jeho oči v tomhle světle.
"Co teď?"
"Ne."
"Prosíím," protahovala jsem to slovo až mě umlčel.
Polibkem.
Malinko se naklonil a naše rty se spojily. Původně jsem mu chtěla vlepit ale pak...
Jen sametová hebkost noci.
Jeho rty.
Teplo těl.
A úžas.
Když jsme se konečně nadechli, nedokázala jsem mluvit.
Hluboké pohledy do očí. Žádná slova. Strach. Z toho, že zraním. Slovy.
Chtěla jsem utéct a zároveň zůstat u něj, tak blízlo jak to půjde. Chtěla jsem mu dát své srdce a zároveň mu dát facku.
Byla jsem jako plaché zvířátko které se pokouší někdo ochočit.
Mimoděčky jsem se na lavičce kousek odsunula.
"Promiň," řekl tiše.
"Ne... já... totiž... ehmmm. Nevím, nejsem," začala jsem nesmyslně.
"Co nejsi?"
"Nevím jestli jsem připravená," řekla jsem a hlavou mi blesklo: Tři roky.
"Když bude člověk čekat až bude připravený, nebude připravený nikdy," zarecitoval.
"Kdysi jsem si zamilovala ten citát."
"A proč nejsi připravená? Je ti konec konců pětadvacet, ne?" postavil se k tomu vědecky.
"To je moc dlouhý příběh," prohlásila jsem a doufala jsem, že pochopí.
"Neublížil ti snad někdo, že ne?" strachoval se hned.
Přikývla jsem.
"Kdo to byl?!" vyskočil z lavičky a začal rázovat kolem, "Michaelo řekni mi, kdo to byl a já ho zabiju!"
"Klidni se," šeptla jsem na něj s ohledem na okolní domy.
"Promiň," posadil se zkroušeně na lavičku.
"A už to neřeš. Dostal pět let."
"Dobrá."