Mizernej lhář

Dvacátá první stopa

Než jsem stihla cokoliv udělat, přitáhl si mě k sobě a šáhl mi na zadek.
Vykřikla jsem a když se mi nepodařilo ho odtrhnout, vší silou jsem mu dupla na nohu.
"Nech... mě... bejt!" zamračila jsem se. Bylo to takové deja vu.
Když přestal poskakovat, začal klít a vrhl se na mě.
Chytil mě za zápěstí, zablokoval mi i pravou nohu.
Levou jsem chtěla využít situace a kopnout ho.
Mému kolenu ale uhnul.
Příliš pozdě jsem si uvědomila, že bych měla volat o pomoc. Zakryl mi ústa rukou.
Stále jsem se svíjela jako had ale bylo to marné.
Cítila jsem jeho opilý dech.
Kdyby něco rozptýlilo jeho pozornost, dokázala bych se vyškubnout, proběhlo mi hlavou.
Najednou ho cosi odervalo ode mě. Jen díky tomu, že jsem se na to připravovala, mě nestáhl na zem.
Třela jsem si zápěstí a pokoušela se zjistit co se stalo.
Jak se zdálo, Tom byl můj zachránce. Nejspíše popadl Kewina za límec a smýknul s ním o zem.
Teď ho zvedal a táhl někam pryč.
Rukou na mě udělal jednoznačné gesto. 'Zůstaň tady.'
Oni se porvou... porvou se kvůli holce kterou neznaj, pomyslela jsem si.
Místo ran nebo křiku jsem zaslechla hrozivý tichý hlas a jeden ukňouraný.
"Jak si mohl?" Tom jako by neměl daleko k vraždě.
"Já nechtěl..."
"Jak si mohl potom co si spolu..." hlas se ztišil a vzdálil takže jsem už nic neslyšela.
Nadávala jsem na sebe, že jsem se nechala tak hloupě chytit a nedokázala se k ničemu přinutit.
Po chvilce se Tom vrátil. Sám.
"Jsi v pořádku?" ptal se hned.
"Jo," přikývla jsem a třesoucíma rukama si oprášila mikinu.
Natáhla jsem ruce před sebe. Třásly se strašlivě a to jsem si nepřipadala v šoku.
"To vidím," broukl můj zachránce.
"Vrátíme se do tábora," navrhl když jsme tam chvíli stáli.
Chtěl mě postrčit k cestě ale nečekal moji reakci. Pod vlivem toho deja vu jsem uskočila téměř na opačný konec cesty.
"Promiň."
"To já se mám omlouvat. Měla jsem dávat pozor."
Zase ticho po pěšině.
"A tys ho tam...?" zeptala jsem se.
"Nechal přemýšlet nad sebou samým? Ano," odpověděl opět.
Předtím u ohně jsem si nevšimla, že by nějak odmítal pití. Teď tu ale stál střízlivý, nebo mi to tak připadalo.
Nechtěla jsem ho ale otravovat s další otázkou.
"Já... myslím, že už se tam nevrátím," pohodila jsem hlavou k ohništi.
"Jak myslíš."
Strašlivě třesoucíma rukama jsem se pomalu nemohla ani převléknout.
A když jsem usínala, strašně jsem se bála, že Kewin přijde zas.