Mizernej lhář

Devátá stopa

Zmocňovala se mě zvědavost, jako asi každého, kdo sedí v cizím autě. Snažila jsem se příliš netěkat očima po černých potazích a temné palubce. Přesto mi neušlo, že je vše vyluxované a naleštěné až běda. Nemohla jsem se nezeptat.
"To si takhle pořádný vždycky nebo to je kvůli mě?"
Odpovědí mi byl jeho lišácký úsměv.
Radši jsem tedy odvrátila pohled a začala sledovat městský provoz.
Zatím jsem se těmito ulicemi vezla jen třikrát. Poprvé mě vezli rodiče a jednou Janet.
"Víš jak dlouho trvá trapné ticho?" zeptal se po chvíli.
"Ne? Jak?" otočila jsem se zpět a sledovala toho úžasného řidiče. Dnes měl bílou košili a modré rifle.
"Čtyři vteřiny při pohledu do očí."
Usmála jsem se.
"Štestí, že mi se nedíváme do očí," řekla jsem vychytrale.
"Ano. Štěstí..." řekl zamyšleně.
"Štestí, že jsem tenkrát dostala chuť na ještě jedno latté," řekla jsem vesele a sledovala jeho reakci.
"Ano, velké štěstí," pohlédl na mě a v tom vteřinkovém pohledu jsem uviděla něco, co mě překvapilo.
Byl to odraz mého pohledu, stejného který jsem viděla dnes v zrcadle.
Zamilovaného pohledu.
Kdo ví jestli do mě?

"Platím já," řekla jsem rozhodně, když jsme stáli u pokladny.
"Ale..." snažil se bůh ví proč protestovat.
Jen jsem povytáhla obočí a zaplatila.

"Popkorn?" zeptal se.
"Ne děkuji."
"Kvůli mě se nemusíš upejpat," řekl klidně.
Zasmála jsem se. "Kvůli tobě? Neboj, když dostanu chuť na popkorn, nikdo mě nezastaví. Ale nerada jím a poslouchám mlaskání v kině."
"Oh... takže ani kolu?"
"Ne, díky."
Nedal si ani on.

Usazení se neobešlo bez jistých narychlo zvedaných kabelek a nohou. Přes to se mi povedlo párkrát někomu na nohu stoupnout. Jen štěstí, že se mi podařilo nespadnout. To by byl trapas roku a mojí maličlosti se to klidně mohlo povést.
A pak jen roztahované závěsy, několik reklam a piráti...

Spousta smějících se lidí. My také.

Neschopna se nadechnout při napínavé scéně jsem nahmatala Pavlovu ruku a stiskla.
Stisk mi oplatil.

Celé kino vzdychlo při jedné chvilce.

Z filmu si pamatuji jen málo a většinou jen hlášky.
A to jen proto, že jsme strávili cestu jejich opakováním.
"Jacku kde máš loď. Posádku.
A... kalhoty?" řekl Pavel nachlup stejným hlasem.
Oba jsme propukli v smích.
Tak nějak probíhala cesta. Oba jsme vstřebávali zážitek a smáli se.
Spolu.
I tvůj smích byl povědomý.
Při výstupu mě zastavil.
"Počkej," řekl a já čekala důležitou otázku.
"Máš klíč?" zeptal se s úsměvem. Hodila jsem rádoby vražedný pohled a zacinkala mu s nimi před nosem.
"Aha, tak zatím."
"Zatím," zamávala jsem mu a na tváři měla úsměv, který musel vypadat dost přihlouple.
Ach, ta láska.