Mizernej lhář

Třicátá stopa

Po rozhovoru s matkou jsem byla taková... divná.
Byla jsem plná pochybností a jen jsem doufala, že to Pavel nepozná.
Ráno jsem vstala brzo, spolu s otcem.
Potkali jsme se v kuchyni. Na nohou měl růžové papučky s mašlí.
Rychle je skopnul když si všiml mého pohledu. Alespoň si odpustil komentář k mému oufitu. Našla jsem sice nějaké moje legíny, ale tričkem jsem si zase musela posloužit ze skříně batmanova fanouška.
Reflektivně jsem začala chystat snídani.
Vajíčka pro Pavla a otce, rohlík s máslem a kakao pro matku.
Smažení jsem nakonec mohla nechat na otci a tak na mě zůstalo jen prostřít na stůl.
Za těch pár týdnů jsem už věděla kde co je a tak jsem zkušeně balancovala talíře a hrnky na rukou. Díky bohu za ty letní brigády, pomyslela jsem si. Pro sebe jsem ještě přihodila marmeládu a bylo to.
Jako na zavolanou, když bylo vše hotovo, dorazili matka a Pavel.
Takhle tichou snídani jsem už dlouho nezažila.
Jen cinkání příborů a sem tam auto které projelo pod oknem rušilo naše ticho.
Najednou Pavel sáhl do kapsy pro mobil, pravděpodobně protože zavibroval. Zkontroloval displej a chystal se něco odepsat.
"U stolu ne," prohlásila jsem. Vztah to znamená změnu a ochotu přizpůsobit se druhému.
Proto se po čase objevily nějaká pravidla.
Třeba já nechodila do pracovny. Prý kvůli nepořádku ale poslední dobou jsem měla pocit, že tam něco chystá. On zase nepracoval u jídla, s vyjímkou naléhavých hovorů.
Z výše uvedených důvodů mobil položil.
"To je duální fotoaparát?" zeptal se otec.
Pavel přikývl a za chvíli už se bavili o fotoaparátech v talových detailech až šla hlava kolem.
Radši jsem je přestala poslouchat a dojídala snídani když v tom...
"To Míša vždycky milovala tištěné fotografie," prohlásil jen tak mimochodem otec.
Vytrhla jsem se ze zamyšlení.
"Cože?"
"Povídám, že si vždycky milovala tištěné fotografie," řekl kapku zvýšeným hlasem otec, lehce rozladěn mou duševní nepřítomností.
"Jo jasně... tištěný fotky..." prohlásila jsem skoro v přítomnosti.
Roztrhnout fotku je mnohem více uspokojující než ji smazat, vzpoměla jsem si.
S mužem mého srdce jsem sklidila ze stolu. Rodiče si zabalili svých pár švestek a chystali se odjet.
Na okamžik jsem s nimi zůstala sama.
"Je moc milej," vyjádřil se k mému příteli otec.
Copak potřebuju od všech schvalovací razítko?
"Díky," řekla jsem suše.
Pak jsem je oba objala.
Matka mlčela ale otec mi zašeptal do ucha:
"Potřebuje čas. Vyjde s ním v pohodě."
Jaký zvláštní pocit jsem měla když jsem jim s Pavlem mávala...