Mizernej lhář

Sedmnáctá stopa

Kdosi mě objal kolem pasu a položil mi hlavu na rameno.
Pavel.
Vůně, která byla do teď jen náznakem přítomna v celém bytě, se nyní dala téměř fetovat.
"A co teprve jak to bude chutnat," řekla jsem.
"Hmmmm mhhh," zamručel spokojeně.
"Pusť mě, ať to můžu dát na stůl," odendala jsem jeho ruce z mého pasu. "Dobrá," řekl se smíchem.

Chvíli jsme jedli v tichosti a pak jsem prolomila ticho:
"Máš o víkendu čas?"
Chtěla jsem jen aby nebylo ticho. Ale s otázkou se mi v hlavě vylíhl nápad. Jaké bylo mé zklamání když zavrtěl hlavou.
"Promiň, ale nemůžu. Slíbil jsem klukům že si zahrajeme airsoft."
Srdce mi pokleslo když jsem zjistila, že ho dva dny neuvidím.
Jako by mi četl myšlenky, natáhl ruku přes stůl k té mojí.
"Promiň. Já jim to slíbil ještě než..." začal se zase omlouvat ale já ho přerušila.
"Nevadí mi to."
A přes to to nevzdával.
"Jen mě tak napadlo... sháněli jsme ještě někoho... vadilo by ti kdybys jela s náma?"
"Ani ne," odpověděla jsem překvapeně.
Ihned popadl velký telefon a začal někomu volat. Po očku jsem ho sledovala a dojídala svou snídani. Zaujalo mě, že negestikuloval při mluvení. Jen tak stál a téměř se nehýbal. Proč asi?
"Prý budou potěšeni když někoho přivezu," řekl když se rozloučil.
"A ty si jim neřekl koho?" zeptala jsem se spikkenecky.
"Ne."

Mám pocit, že poslední dobou se můj život skládal z momentů kdy se na sebe koukám do zrcadla a čekám na Pavla.
Tentokrát jsem před zrcadlem stála v maskáčových kalhotách, černé mikině, slunečních brýlích a s šátkem kolem krku.
Když jsem si šátek dala přes nos a ústs a nasadila kapuci nezbýval na mě skoro žádný kousek kůže.
Teda až na ruce.
No co, snad je netrefí. Do rukavic v tomhle teple fakt nevlezu, pomyslela jsem si. Stačí mikina.
Už asi po sté jsem zkontrolovala všechny věci které jsem si balila.
Spacák a karimatka, hygiena, oblečení, spodní prádlo, KPZ, lékárnička a mobil. Stan měl brát Pavel.
Zkontrolovala jsem vše po stoprvé.
Dosypala jsem aymaře zrní.
Podívala se na mobil jestli nevolal.
Nic.
Nervozita a čekání. Dlouhé...
Konečně zvuk zvonku.
Popadla jsem krosnu a mobil a spěchala ke dveřím.
Pavel měl na sobě bílé tričko a také maskáče.
Musím říci, že bych mohla jeho postavu pozorovat hodiny. Neviděla jsem na ní jedinou chybu.
"Můžem?" zeptal se bez pozdravu.
"No jistě," pohodila jsem hlavou.
U auta jsem si hodila věci do kufru a nasedla na místo spolujezdce.
"Za chvíli přibíráme ještě kámoše, ok?" řekl Pavel a začal za jízdy hledat mobil.
"Co to děláš?!" vyjekla jsem poděšeně. Jako by se vůbec nevěnoval řízení.
"Musím ho prozvonit."
Místo odpovědi jsem mu sebrala mobil.
"Hrášek," řekl když jsem začala listovat kontakty. Našla jsem ho téměř ihned a za chvilku už nám to típal vysoký blonďák v maskáčích.
Neukazovala jsem se když Pavlův kamarád nastoupil.
Ještě o mě nevěděli nic.