Mizernej lhář

Čtvrtá stopa

Nervozita se dostavila jen co jsem vyšla z bytu. Zpocené ruce jsem utírala do černé sukně a na hodiny jsem se dívala mnohem častěji.
Kdy jsem byla naposledy na rande? Před třemi roky. Tam mě pozval... Slíbila jsem, že na to zapomenu!

Dorazila jsem o dvě minutky dříve ale Pavel už mě tam čekal.
Věnovala jsem mu nervózní úsměv.
"Brý večer," pozdravil mě jemným hlasem. Pořád mi přišel povědomý, ale pustila jsem to z hlavy.
"Zdravím," opětovala jsem pozdrav.
"Půjdeme?"

Usadili nás na zahrádce malého podniku. Jídelní lístek po mým pohledem málem začal doutnat. Vyhýbala jsem se Pavlovu pohledu. "Vybráno?" zeptal se konečně a já si uvědomila, že koukám už minutu na stejné místo na papíře.
"Ehhh. Asi si dám tohle," ukázala jsem na lístku nějaké špagety.
"A pití?"
"Myslíš, že mají jablečný džus?"
"Rozhodně, tady. Můžu se zeptat? Proč vlastně nepiješ?"
"Nepříjemné zážitky z minulosti," zamumlala jsem.
"No jo. Každý se někdy opil tak, že si myslel, že s tim sekne. Ale jak je znám, nikdy jim to nevydrželo do další párty," divil se mému vysvětlení Pavel. Kdyby jen tušil.
"Tak to není," oporovala jsem tiše. Probouzel vzpomínky, na které jsem se snažila zapomenout.

Dál jsme to nerozebírali. Pavel nám objednal a rozhovor se stočil na bezpečná témata, jako počasí nebo knihy.
"Když tak mluvíme o fantasy hrách, čteš?"
"No jistě," řekla jsem, protože to pro mě bylo samozřejmé. Všichni známí to o mě věděli.
"Co máš nejradši?"
"Tak nějak všeobecně fantasy," zamumlala jsem opět nesměle.
"Fantasy? Hmmm, já čtu spíš scifi a tak," zamyslel se a oči mu zářily.
"Zase technika?"
"Ano."
Hrozící rozhovor o technice přerušil číšník s naším jídlem.
Mezi sousty špaget se Pavel zmohl na pár vtípků a jinak jsme mlčeli.

"A co ty vlastně děláš?" zeptala jsem se když bylo ze stolu sklizeno.
"Tak nějak různě. Dodělávám školu a tak..." zaváhal jako by nevěděl, jak moc může specifikovat. Nebo v tom bylo něco jiného.
"Jakou?" Zajímala jsem se a odložila skleničku s džusem. Moje dlaň zůstala na stole.
"Technická," upřesnil.
Jakoby mimochodem položil ruku na moji. Projel mnou slabý impulz.
Chtěla jsem ruku stáhnout ale nakonec... jsem ji tam nechala.
Po chvilce jsem pohled odtáhla od našich dlaní a pohlédla mu do modrozelených očí. Jako obvykle v nich hrála světélka. Usmál se.
Já taky.
Museli jsme vypadat jako hodně zamilovaný pár. A já asi byla.
Po tolika letech úspěšného vyhýbání, jsem se zamilovala do někoho, koho jsem sotva znala.