V úzké uličce naproti mě se něco hnulo. Kdosi nebo cosi shodilo víko od popelnice. Ještě více jsem se natiskla ke stěně. Seděla jsem ve vchodu mého bytu a tiskla se ke stěně. Nebylo to jen zimou, ale i strachy.
Fantazie kreslila za každým rohem kreatury a bezdomovce.
Chvílemi má mysl zabíhala do fantastiky, chvílemi jsem si představovala jen lidi. Úmysly lidí ale byly mnohem černější než myšlenky samotných oblud.
Příšery zdaleka nejsou tak vynalézavé jako lidé.
Nejsou tak kruté. A nelžou.
Lež je nejhorší zločin. Tak mi to bylo vždy vtloukáno.
"Mě nezajímá, žes ty peníze vzala. Ty si řekla, že ne. Lhala si."
Ano. Lhaní ve svůj prospěch. To už tu bylo.
To už na mě zkoušeli ti tři hajzlové.
Zírala jsem do té uličky a čekala, kde se co pohne a co z ní vyleze.
Nakonec to nebyla ani obluda ani člověk. Jen prostá pouliční kočka.
Černá s rezavými fleky. Můj mozek zapsal tuto informaci jako životně důležitou. Měla zelené oči.
Kdesi jsem četla a mám i sama ozkoušené, že v ohrožení lidská mysl zaznamenává každý detail. Což mimo jiné znamená, že strašidelné a hrozné věci si pamatujeme do nejmenších detailů.
A tak jsem si zapamatovala barvu toho kocoura, který mě vyděsil.
Snad už po milionté za čtvrt hodiny jsem si nadávala do blbců, idiotů a jiných ohavností. Proklínala jsem svou pýchu, která mi zabránila přijmout přespání u cizího muže. Cokoli by bylo lepší než ta zima a temná ztichlá ulice.
Čas na mobilu jako by se nehýbal. Uplynula jen půlhodina, ale mě to připadalo jako několik let.
Napjaté svaly a oči vytřeštěné do tmy způsobily, že jsem začínala cítit známky vyčerpání. Usnout jsem nechtěla a snad ani nemohla.
Vteřiny se vlekly, jak jen to v podobných chvílích je. Podobalo se to noční hlídce na táboře či zdlouhavému čekání na autobus, když vám ujel spoj. Nuda a únava vás ubíjí, ale nesmíte spát. Vše je ale potlačováno strachem. Tím pocitem který prosycuje vše.
Nutnost být v pozoru sváděla boj s vyčerpáním.
Uplynulo třičtvrtě hodiny. Ulici se zhasnutými lampami pročísla světla staršího modrého automobilu. Nebylo první za tu dobu co jsem zde seděla. Jako jediné ale zatavilo u mě a mého bytu.
Teď mě unesou, ojedou a zabijou, pomyslela jsem si pochmurně.
Nestalo se nic z toho. Z auta vyskočila Janet a v rukách jí cinkali klíče.
Úlevně jsem ji objala.
"Díkybohu, že jsi tady," zvolala jsem.
"Kdo tě odvezl?" Podívala jsem se směren k autu.
"To teď neřeš," řekla mi a odemkla dveře.
"Co kdyby vás chytili? Nedostala bych se domů vůbec!" Hubovala jsem ji, ale ve skutečnosti jsem tím zakrývala úlevu, která mi téměř prýštila ušima.
Byla jsem šťastná, že jsem doma.
ČTEŠ
Mizernej lhář
FanfictionLáska bývá slepá. Ignorovala jsem stopy v obou světech. Bylo jich tolik. Dívám se zpět a vidím je. Kéž bych nedostala ten blbý nápad. Nic nezmění to, že si mi lhal. Že, Pavle? Nebo snad Gejmre?
