Mizernej lhář

Devatenáctá stopa

"Co myslíš, Fyziku? Nebyla špatná, co?" řekl Tom který opět stál za mnou doteď v naprostém tichu.
Neměla jsem ponětí na koho to mluví.
"Nikoho špatného bych vám nepřivedl," řekl Pavel a mě teprve teď došlo, že on by taky mohl mít svoji přezdívku.
Jak k ní přišel pro mě bylo opět záhadou.
Založila jsem si ruce na hrudi když jsem zahlédla jak se blonďák, asi Alex, naklonil k Pavlovi a předal mu cosi.
Zacinkalo to.
"Sázka? Jako vážně?"
"Já sázel na to, že nám to natřeš," odpověděl můj přítel.
"To je úú žas né," odsekávala jsem naštvaně. "Proč jste se vůbec sázeli o tak samozřejmé věci?" pokračovala jsem se vší ironií které jsem byla schopna.
"Klíd vy dva," ozval se opět Tom.
Věnovala jsem mu nasupený pohled.
Třikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla.
"Jdeme hrát?" řekla jsem už s rozumem.

"Tým Míša, Fýza, Jogurt, Kewin a Faust budou bránit tuhle vlajku," zabodl Tom modrou vlajku. Podle dosavadního chování jsem pochopila, že je ten, kterého ostatní nevědomě poslouchají.
"Mrtví odcházejí támhle," mávl rukou směrem zpět k ohništi. Díval se hlavně na mě, protože ostatní už věděli...

Hvizd píšťalky. Start.
Urychleně vybíhám od vlajky směrem doprava a ukrývám se za prvním stromem který je pro mě dost tlustý.
Zrovna když jsem vykoukla zpoza stromu, zahlédla jsem Snajpího jak zalehává mezi malé smrčky asi pětadvacet kroků odemě.
Jen zadek se mu nějak nepovedlo schovat.
Vykukuji po druhé, mířím a střílím.
Ani jsem se nepodívala jak to dopadlo a rychle se skryla za strom.
Jeho střely prosvištěly místem kde jsem před okamžikem stála.
V relativním klidu jsem nabila.
Najednou kolem prosvištěl někdo další s úmyslem ukrást naši vlajku. Byl ke mě obrácen bokem a tak střelu téměř nečekal.
To už jsem se ale nestíhala věnovat Snajpímu který běžel ke mě.
Zase jsem nabila a PRÁSK!
Střela se trefila do nedalekého stromu a mého protivníka akorát tak vyděsila.
"Au!" vyjekla jsem když mě trefili do žeber.
Zvedla jsem ruce vzhůru na znamení míru a vracela se směrem k táboru.

Odehráli jsne ještě čtyři další hry v těhle týmech. Nechci se chlubit, ale troufám si říci, že jsem taky byla platným členem týmu. Počet zastřelených se nedal spočítat na rukou.
Většinou to ale bylo štěstí začátečníka.
Jednou jsem si třeba nevšimla, že na mě Kewin mává vlajkou na druhé straně a zastřelila Maxe i po konci hry.
Nyní se ale měnily týmy a já už neměla být s Pavlem.

Zase jsem se kryla za stromem ale narozdíl od předchozích her už jsem věděla, že už to mám prohrané.
Zbýval mi poslední náboj a proti mě běžel Pavel.
Skrýval se za stromy a já se neodvažovala vyplýtvat poslední plastovou kuličku.
Najednou, jakoby kouzlem, stál u mě a jeho zbraň se dotýkala mé kapuce. Já se mu dívala hluboko do očí a viděla, že mě nechce zastřelit.
Zvedala jsem ruce abych se vzdala ale místo toho... jsem ho objala.
Své rty jsem přitiskla na jeho a vcítila se do té chvíle. Uslyšela jsem bouchnutí jak mu zbraň vyklouzla a pak mi jeho ruka prohrábla vlasy.
Úžasný moment.
A hlavně když skončil, držela jsem v ruce pistoli a on ne.
"A mám tě!"