Mizernej lhář

Osmá stopa

Na bytě jsem popadla telefon, že zavolám.
V zápětí jsem ho položila s tím, že bych ho tím mohla znechutit.
Pak jsem ho znovu zvedla.
A znovu položila...
To se opakovalo asi pětkrát, načež mi došla trapnost celé té situace.
Zasmála jsem se sama sobě. Aymara vedle v kuchyni zareagovala zapískáním.
Jakoby mi tím dodala odvahy, znovu jsem zvedla mobil (po šesté) a napsala mu.
Teď nebo nikdy, řekla jsem si.
Tak jak moc jsem se ztrapnila? Sorry za ty klíče...
Ihned po odeslání jsem chtěla svá slova vzít zpět.
Ale nezbývalo mi než netrpělivě čekat na odpověď.
Počkat, počkat. Ty že jsi se ztrapnila? Tak to nene.
Jeho odpověď mě podivila. Jako vážně si tenkrát použil Pedrovu hlášku? Neubránila jsem se nadzvihnutému obočí. Odpověděla jsem stručně.
Jo, já.(:
Téměř jsem mobil nestihla položit a znovu pípal.
Blbosti jsem plácal já!
Stále mě udivoval.
Neplácal. Budeme se hádat takhle nebo naživo?
Konečně jsem se odhodlala k tomu abych se zeptala, jestli mě chce ještě vidět.
No a po chvilce telefon zazvonil, tentokrát oznamuje hovor.
"Ahoj," pozdravila jsem nesměle a srdce se mi rozbušilo, když jsem zaslechla jeho hlas.
"Ahoj. Myslela si to nějak takhle?"
"Třeba i tak. A nebo ještě živěji."
"Jako třeba naživo v kině?" odmlčel se, nejspíš aby se podíval co dávají.
"Ehh... třebá?" znejistěla jsem. Zaprvé mi slušnost nechtěla dovolit aby za mě opět platil a zadruhé jsem netušila co vybere.
Jen ať to není horor, prosím ne horor, modlila jsem se v duchu.
"Mohli by jsme jít na... Piráty z Karibiku?"
Úlevně jsem vydechla. "Nemohu odmítnout," usmála jsem se do telefonu.

Povídali jsme si ještě pár minut a pak to ukončil. Ptal se mě na školu, na to, jestli znám Piráty z Karibiku a na čas. Obratně se ale vyhýbal otázkám na sebe. Řekla jsem si, že mu to tváří v tvář už nedovolím.

No, a tak jsem zase stála před zrcadlem v koupelně, tentokrát bez pomoci Janet.
Tentokrát jsem se uvážila použít jen trochu stínů a půjčit si Janetin lesk.
Vyhrabala jsem i polozaschlou řasenku.
S vlasy jsem původně zkoušela nějaký drdol, ale radši jsem se vrátila k normálnímu copu.
Ze šuplíku jsem vytáhla dlouho zapomenuté černé šaty.
Soukání do silonek mi zabralo dost času, takže když jsem vyloukla z okna, čekala jsem známou postavu.
Místo toho tam stálo auto.
Ani nové ani staré, zelené auto.
Popadla jsem kabelku, tentokráte s i klíči.
Chtěla jsem seběhnout schody, ale došlo mi, že asi nebude nejlepší se tam dohnat uřícená, a tak jsem nakonec pospíchala jen trochu.
V autě už seděl Pavel.
"Jedeme?" zeptal se jen, když jsem otevřela dveře.