Mizernej lhář

Třicátá pátá stopa

Práce práce práce. A zase práce. Někdy z toho až jde hlava kolem. Ale dnes je dvacátéhodevátého. Jsou to dva měsíce co mě Pavel oslovil. A tak jsem ho chtěla překvapit. S kolegy v práci jsem se dohodla, že odejdu z práce dřív a jindy si to vynahradím. Moje brigáda není špatná, ale domů se obvykle dostanu tak o půl osmé a dost unavená. Výhodou je ale fakt, že nemusím vstávat brzy, můj plat na to co dělám celkem ujde a jako bonus, máme s Pavlem sladěnou pracovní dobu. On teoreticky pracuje pořád a nikdy, ale většinou se tomu věnuje odpoledne. Kromě společného jídla tedy máme takovy klid ve vztahu - bez nějakých velkých hurá akcí.
Když jsem to tedy v práci kolem šesté zabalila, koupila jsem jednu čokoládu a nasedla na nejbližší bus.
Cesta jakoby skoro vůbec neubíhala. Měli jsme zpoždění, vedro bylo na padnutí, čokoládá měkla ale já se nemohla dočkat až uvidím Pavlův výraz.
Horko narůstalo.
Byla jsem vděčná za to, že jsem si mohla sednout, ale když jsem uviděla starou paní s dítětem (asi vnukem) pustila jsem je sednout. Možná to bylo tím, že bylo vedro a já nedodržuji pitmý režim, možná jen nízký tlak, anebo nějaká erupce na slunci ale když jsem se zvedla ze sedačky, strašlivě se mi zamotala hlava. Svět se pohnul, zvuky autobusu jako by se ozývaly z veliké dálky. Klopýtla jsem úzkou uličkou. Měla jsem co dělat abych se udržela na nohou a tak jsem si až po pár vteřinách, když se mi přestal točit svět před očima, uvědomila, že se opírám o něčí sedadlo. O sedadlo jednoho hezkého muže.
"Všechno v pořádku, slečno?" zeptal se a já se pokusila vykouzlit úsměv. Pokusila. "Aano. Pardon, to to vedro..."
"Chcete si sednout? Vypadáte bledě," pokračoval. Kdyby tu nebyl Pavel... tak bych se s ním bavila jinak, napadlo mě.
Nebavila, protože bych o muže nejevila zájem, dodal mstivý hlásek.
"Ne, to nemusíte, já budu vystupovat," posunula jsem si čokoládu pod paží. A tím rozhovor skončil.
Otevření dveří jsem brala jako otevřenou nebeskou bránu.
Konečně čerstvý vzduch.
Nadšeně jsem urazila těch pár set metrů k Pavlovu domu.
Klíčemi, které mi dal, jsem odemykala potichu. Po chodbě jsem přešla po špičkách a zastavila se. Zaslechla jsem totiž hlas. Pavel byl v pracovně a s někým mluvil, nebo spíš telefonoval.
Byla mi fuk všechna překvapení kromě mého. Vzala jsem za kliku a...
Strnula jsem na prahu.
Svět se se mnou zatočil podruhé.
Nahrávací studio. Musel ho uklidit do skříně. Youtube button na stěně. A všemu vévodící postava v luxusní točící židli.
Pavel.
Můj Pavel.
Streamující Pavel.
Gejmr.
To všechno byla synonyma.
Lhář, hajzl - ty taky.
Údiv byl přerušen návalem vzteku. Chtěla jsem ho seřvat, praštit, rozbít mu tu techniku. Chtěla jsem aby vysvětloval, aby mluvil.
A to celé doplňoval pocit obrovské zrady.

Původně jsem chtěla dodat něco monumentálního, jako "je to tady" nebo soucitného "muselo to přijít".
Ale asi už nebudu dodávat nic. Vy víte.