Mizernej lhář

Dvacátá třetí stopa

Vůně životodárného nápoje pomalu budila ostatní. Dříve či později vylézali ze stanů. Bez rozdílu na míru kocoviny jim byl do ruky vtisknut hrnek s kafem.
Dokonce i Kewinovi jsem ho podala.
Už se nás u ohně choulilo osm.
Zbýval ten můj a Max.
Všimla jsem si, že mezi kluky kolují prášky proti bolesti hlavy a tak jsem si jeden přivlastnila, naplnila hrnek a vydala se k našemu stanu.
"Dobrý ráno?" Rozepla jsem první díl a zaslechla zašustění.
"Už vstáváš?"
Odpovědí mi bylo jen zasténání.
"Co se pro boha včera stalo?"
"Tak to já nevím," odpověděla jsem klidně. Pak se mi ho ale zželelo a zakuklenci jsem nabídla růžovou pilulku a hrnek. Obojí zmizelo rychlostí blesku.
"Nepokydej mi spacák," varovala jsem.
Můj přítel byl zajištěn a já se mohla vrátit na snídani, jak mi můj žaludek radil nebo spíše nakazoval.
U ohně teď zaujal místo Kuchťa. Cosi tam kutil a vonělo to fakt dobře.
"Max?" zeptala jsem se po přepočítání přítomných.
"Přehnal to," odpověděl mi zelený Alex a kývl směrem za stany.
Po chvíli přišla bledá postava. Natáhl se po flašce zbylé vody a někdo mu ji podal. Sotva svlažil rty už ji na sebe chrstl celou.
"Áách," uniklo mu.

Už nás bylo všech deset a spokojeně jsme si pochutnávali na Kuchťově specialitě - volských okách. Tedy kromě Maxe, ten s díky odmítl.
Zaujalo mě, jak se všichni ujímali prací. Kuchťa vařil snídani, Snajpí s Jogurtíkem šli mýt nádobí, Kewin se staral o oheň, Alex s Maxem nosili dřevo, Hrášek a Faust uklízeli včerejší bordel. Pavel cosi přebíral u aut.
Z celého toho dokonalého vzorce vypadávaly jen dvě osoby. Já a Tom.
Jenže jenom já jsem nevěděla co dělat. On tu prostě... byl. Nikomu neříkal co má dělat, neradil, nebránil.
Jen si tam seděl a vypadalo to jako že se poflakuje. Ale jemu to nikdo nevytýkal.
"Tome?"
Otočil se a ve tváři měl překvapení.
"Děkuju," vrátila jsem se ke včerejšímu incidentu.
"Není za co. Teď už bude v pohodě," řekl s neochvějnou jistotou.
"Vážně?" Nebyla jsem si tak jistá jako on.
"Vážně. Ale spíš bych ti chtěl říct něco k Pavlově včerejšímu zlití."
"Cože?" nechápala jsem kam míří.
"Večer byl takovej... smutnej. Nebylo to poprvý. Zezačátku je vždycky strašně vtipnej ale pak s určitým množstvím alkoholu posmutní... většinou pak mluví o lži..."
"Slečinko, helfneš mi?" zeptal se Kuchťa u ohně.
Na oslovení jsem zareagovala povytažením obočí ale zvedla jsem se. "Nic víc?" zeptala jsem se Toma.
"Věřím že ti neublíží ale bacha na lži, ok?"