Mizernej lhář

Třicátá šestá stopa

Sebeovládání.
Zarazila jsem se na půli cesty. ON o mě stále nevěděl.
Sebeovládání mi tenkràt pomohlo.
Nereagovat přehnaně. Nevybouchnout.
Vrátila jsem se ve svých stopách a dávala pozor aby podlaha nezavrzala.
Tiše jsem se odebrala do ložnice. Čokoládou jsem mrskla na postel. Ze skříně jsem vylovila své věci a nacpala je do tašky. Když jsem přidala ještě kartáček a hřeben, sotva se dala zavřít.
Soustředit se na práci.
Ignorovala jsem slzy tlačící se do očí. To až na prahu.
"Sbohem," vzlykla jsem. Přes slzy jsem neviděla na cestu ale pizzérie ve které proběhlo naše třetí rande bila do očí. Otřásaly mnou vzlyky. Když jsem procházela ulicemi které se ještě nedávno zdály překrásné, skoro jsem nemohla dýchat.
Jak se opovažuje svítit slunce!
Bistro ve kterém jsme byli poprvé na rande.
A nakonec. Kavárna. Ta kavárna.
Přesně tam to začalo. Povědomý hlas se starou hláškou a úžasný smích který jsem znala už dřív.
Ne!
Hlas toho prachsprostýho hajzla který si se mnou dva měsíce hrál a smích mizernýho lháře.
Nohy mě včas odnesly pryč. Nesly mě domů ale i tam po Něm zbyly stopy. Zapomenutá ponožka, kartáček v koupelně, místo kde jsem spala při jeho první návštěvě. Jeho jméno jako by šeptaly i zdi.
Smazala jsem si jeho číslo z telefonu, uklidila ponožku.
A pak zírala do stropu. Slzy už nezbyly.
Střípky se skládaly dohromady. Byla jsem vážně tak slepá když jsem ignorovala ty stopy vedoucí k jeho druhé identitě? Asi ano.
Rozhovory o hrách, telefonáty, neuklizená pracovna.
Jsem ták blbá.
Blbka co mu nalítla.
Zajímalo mě jestli jsem byla první. Zajímalo mě skoro milion věcí ale...
Nezasloužil si to. Nezasloužil si mě, nezaslouží si milost, nezasluhuje právo odpovídat na moje otázky.
Přívaly smutky střídal vztek. Bylo to jak na houpačce.
Hodiny plynuly a já neudělala vůbec nic. Když se setmělo, prostě jsem zavřela oči. Myšlenky se změnily ve sny...

"Miláčku?" oslovila jsem Pavla nesměle. Seděli jsme opět v našem restauracobistru. Pili jsme dobré víno. Já tedy ne, já nemohla. Sklenice stála předemnou, stejně plná jako když jí číšník přinesl. Žmoulala jsem si okraj sukně. Na ruce jsem měla prstýnek.
"Copak drahá?" díval se znepokojeně Pavel. Moje nervozita mu nemohla ujít.
"Chtěla jsem ti říct... že..." zadrhával se mi hlas.
Pavel se natáhl na přes stůl a chytil mě za ruku. Jeho modrozelené oči říkaly: 'Ať je to cokoliv, bude to dobrý.'
A já se odhodlala.
"Brzo budeme tři," šeptla jsem.

Posadila jsem se. Kolem mě byla tma. Reflektivně jsem ťukla prstem na hodinky. Byly tři ráno.
Jenom sen. Sen.
Ale byli jsme v něm spolu.
"To nemůže být pravda," zašeptala jsem do noci a padla zpět do polštářů.

Vím, že se to nehodí. Ale pokud jste tak ještě neudělali, koukněte na Ishobisho, vyšel mi tam rozhovor s Gejmrem...