Letenka. [ CZ ]

Part 9.

Čas hrozně utíkal a já byla ještě více nervóznější. Co mi Kája chce? Teď se mi měsíc neozval a najednou tohle?

Máme spolu sraz v sedm na náplavce. Neměla jsem nejmenší tušení, co si vezmu na sebe, a proto jsem se ve skříni neustále přehrabovala. Nakonec zvítězily kraťasy a černé tílko.

Půl sedmé. Rozloučila jsem se s mamkou a utíkala jsem na metro.

Začala jsem se k náplavce přibližovat, když v tom v dálce spatřím Káju, jak drží v ruce růže. Teď jsem měla sto chutí se otočit a jít domů. Ale něco mě tam táhlo. Nejspíše ten důvod, proč se se mnou chce sejít. A navíc by bylo blbé domluvit si schůzku a nepřijít. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k němu.

,,Ahoj Kovy." Kovy se prudce otočil a když mě spatřil, jeho krásnej úsměv, se na mě usmál.
,,Ahoj Káťo." Chtěl mě obejmout, ale já jsem popokročila dozadu. Koukla jsem se mu do očí a zpět jsem ho obejmula já.

,,Promiň, Káťo, že jsem se ti dlouho neozýval. Nešlo to."
,,A co se stalo?" Se slzou v oku jsem se snažila zjistit, proč mi neodpovídal.
Podal mi kytici růží a znovu mě obejmul. Stáli jsme tam asi 10 minut. A poté jsme se vydali do kavárny a po Praze.

Konec. Celej den byl u konce a musím říct, že lepší den jsem si přát asi ani už nemohla. Mezi mnou a Kovym to je asi už v pořádku. Všechno jsme si vysvětlili. Bohužel. Prsty v tom měla jeho máma.
Nikdy bych neřekla to, že mě jeho máma nemá ráda. Myslela jsem, že vztahy mezi námi jsou v pořádku, ale asi nejspíše ne.

Doma jsem odemkla dveře a šla jsem do kuchyně se napít. Rozsvítila jsem světlo na lince, natočila jsem si do skleničky vodu, kterou jsem následně celou až do dna vypila. Musím být potichu, protože mamka spí, tak ať ji nevzbudím. Stále ve mně panovala dobrá nálada, a tak se mi moc nechtělo chodit spát, ale musela jsem, protože bylo už pozdě.
Odešla jsem z kuchyně do koupelny se osprchovat. Byl to krásnej pocit, cítit kapky vody na mé kůži. Byl to takovej relax po celém dni, který jsem opravdu potřebovala.

Obmotala jsem kolem sebe ručník, který jsem pochvilce sundala, abych se oblékla do mého ,,pyžama".

Zalehla jsem do postele, pustila jsem si písničky do sluchátek a pomalu jsem usínala. Je to krásné usínat při s
puštěných písničkách hrající ve sluchátkách.

Další den ráno, jsem vstala brzo, že si půjdu zaběhat. Oblékla jsem se do sportovního a než půjdu, chtěla jsem jít vzbudit mamku, jenže ona nebyla v posteli.

Byla v kuchyni a vařila nám snídani.

,,Dobré ráno, dáš si vajíčka?"
,,Ráda." Usmála jsem se na ni.

Moje mamka vždy dělala ty nejlepší vajíčka, i když to byly jen vajíčka.

,,Půjdu běhat."
,,A já jdu do práce, tak mi udělej tu radost a nasnídej se tu se mnou, prosím."

Všechno se vrací zpět do normálu, ani nevíte, jak jsem šťastná, nejde to popsat. Stalo to za to, si ty měsíce protrpět.

Pohled Kovyho.
Stál jsem tam s kyticí růží a vyhlížel jsem Káťu. Ruce, nohy se mi klepaly. Potom jsem ji zahlédl v dálce. Otočil jsem se, myslím, že si mě nevšimla.

,,Ahoj Kovy."
To bylo nejspíše na mě. Teď už se z toho nijak nedostanu.
Otočil jsem se a Káťu jsem zpětně pozdravil. Udělalo mi to hroznou radost, že jsem se musel usmát.
Chtěl jsem ji obejmout, ale ona popokročila dozadu. Zadíval jsem se ji do očí a v hlavě mi běžela otázka ,,co se děje."
Nic. Obejmula mě. Nemám tušení, jak dlouho jsme tam stáli, ale myslím, že chvilka to nebyla.

Zašli jsme do kavárny, kde jsme si oba dali latte a postupně jsme se dostávali k tomu, co se vlastně stalo a proč jsem ji neodpovídal.

Když nadešel ten čas ji to říct, rozklepal se mi hlas.
Vypustil jsem to ze sebe a ona se na mě se smutným výrazem podívala.

,,Nevím, co na tohle říct."
,,Jestli se mnou nechceš už mluvit, chápu tě, zklamal jsem tě."
,,Ale za to nemůžeš ty, ty sis to nevymyslel."

Pípla mi na mobile zpráva od Martina.
Chci se s tebou dnes sejít Kovy, potřebuju si s tebou promluvit o něčem.

,,Promiň, to byl Martin." Usmál jsem se na ni.

,,Kájo, nebudem to už řešit."
,,Jestli ti bude líp."
,,Tak to určitě."

Zbytek dne byla hrozná sranda. Snad žádnej den jsem si nemohl tolik užít. Procházeli jsme se po celé Praze.

Největší radost mi udělal Václavák. Moje odvaha stoupla a já se rozhodl ji chytnout za ruku. Čekal jsem, že cukne, ale ona moji ruku ještě víc zmáčkla. Nevím, jak to teď mezi námi dvoumi je. Je v tom docela zmatek.

Blížila se už tma a já si vzpomněl, že musím zajít za Martinem. Nechci ale odcházet. Chtěl bych tu s ní tady sedět, držet ji za ruku a nikdy ji nepustit jenže to nejde. Nemůžu. Nemůže ani ona.

,,Kájo, já už budu muset jít."
,,Půjdu tě vyprovodit."
,,Nemusíš."
,,Aspoň na metro."

Doprovodil jsem ji na metro, kde jsme se rozloučili. Bylo už pozdě, tak jsem Martinovi napsal, že to dnes nedopadne. Odepsal mi pozitivně a že se na mě těší na zítra. Prý něco pro mě má.
Mám docela strach, co to bude.

___________

Tohle je taková kratší část. Bohužel. Opět zase moc nejsem spokojená a doufám, že příště to bude lepší.💕

Děkuju moc za přečtení. 😊😊😶