Letenka. [ CZ ]

Part 4.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsou s náma na stejném hotelu. Kufr měl docela těžkej, ale mně to nevadilo. Kovy si zařídil pokoj a pokracovali jsme spolu k jejim pokoji.
,,Tak tady je můj pokoj.''
,,Tady máš kufry a snad se uvidime ráno na snídani''
Usmála jsem se, zamávala jsem a chtěla jsem odejít, ale Kovy mě chytl za ruku.
,,Jak se jmenujes?''
,,Katka'' poměrně vyklepaným hlasem jsem mu odpověděla...
,,Děkuju, měj se.''
,, Co ty?''
,,Karel.''
Myslím, že to byla fakt ta nejhorší otázka, co jsem mohla dát, protože to vim.
,,Super, hele, tak já asi už raději půjdu.''
Otočila jsem a odešla pryč. Za rohem jsem se praštila do čela a začala jsem si říkat jak jsem blbá.. cítila jsem se trapně.

Došla jsem k recepeci, kde holky seděly a vyčkávaly na to, až přijdu.

,,Konečně jsi tady...''
,,Promiňte, musela jsem pomoct Kájovi.''
Holky se na sebe podívaly a zasmály se.
,,Od jaké doby mu říkáš Kája?''
,, A co vás to zajímá?''
,,Je teda něco mezi váma?''
,,Holky, to, že jsem mu pomohla s kuframa, seděli jsme spolu v letadle, neznamená, že mezi náma něco je.''
Popadla jsem svůj kufr a raději jsem šla na svůj pokoj. Mám svůj, protože mám ráda soukromí a ne, že mi někdo druhej dělá bordel u mě v pokoji.
Odemkla jsem ho a překvapila mě maličká místnost, která byla krásně vybavená.
Položila jsem kufr, dala bundu na věšák a šla si sednout. Jen jsem si sedla, hned někdo začal ťukat. Doprčic, teď jsem si sedla.
Šla jsem otevřít a hádejte, kdo tam byl. Holky.
,,S čím si nevíte rady?''
,,Nejdou nám otevřít dveře.''
,,Jakto?''
,,Přikládáme tu kartičku a furt nic.''
,,Já vám to neopravim, musíte zajít na recepci.''
,,No právě, nechce se nám, zajdeš?''
Vzala jsem jejich kartičku a zaběhla jsem dolů. Všechno jsem to s paní vyřešila, prý něco popletla, takže by to už mělo bejt v pořádku. Nahoře jsem dala kartičku holkám a ty se už do pokoje konečně dostaly.

Já si zalezla do svého pokoje, kde jsem si pustila písničky a začala vybalovat kufr. Po nějaké půl hodince jsem to měla hotové, tak jsem zašla do sprchy a po sprše jsem se zachumlala do peřin a usla jsem.

Budík jsem měla v 8:30 kvůli snídani, kterou máme v 9.
Vstala jsem, namalovala jsem se a vyčistila zuby. Nemám ráda tu ranní pachuť v ústech.
Holky mi ťukaly na dveře, že už musíme jít.
Došly jsme dolů a já se rozhlížela všude kolem, jestli tam někde není Kája.

Za 20 minut uvidím Martina, že by už konečně vstali a došli na snídani? Ne. Byl sám. Úsměv, kterej jsem měla, hned byl pryč. Martin se na mě usmál a šel si nabrat snídani. Sabča to samozřejmě viděla, protože ona si všimne všeho. Má oči i vzadu.
,,Usmál se na tebeee."
,,Buď potichu."
Někdy si říkám, proč se ty dvě chovají jako malé holky.
Nevydržela jsem to, vzala talíř a odešla jsem. Mířila jsem k sobě na pokoj a v dálce jsem uviděla Káju.
,,Dobré ráno." Řekla jsem mu a usmála jsem se. On mi to neřekl, ale zamával a usmál se.
Trochu mě to zklamalo, ale zároveň i potěšilo.

O 3 hodiny později

Někdo se zase pokoušel dobýt ke mě na pokoj a já věděla, kdo to je.
Zatáhla jsem za kliku a poměrně hlasitě jsem zakřičela ,,CO JE?"
Jenomže to tentokrát nebyly holky, ale byl to Kovy.
,,Promiň, nebudu otravovat."
,,Ale nee, Promiň. Ja myslela že to jsou kámošky, nejsou vůbec samostatný a stále se mě na něco ptají. "
,,ahaa."
,,Tak copak potrebuješ?" Víc roztomileji jsem to asi říct nemohla.
,,Chtěl bych tě víc poznat, nechceš si někam večer vyjít?"
Dlouho jsem se rozmýšlela, protože jsem nevěděla jestli mám jít nebo ne, ale zkusit to mohu.
,,V kolik?"
,,V 9 se pro tebe stavím."
,,Dobře, ahoj" zavřela jsem dveře a skočila jsem na postel plná radosti. Panebože, Kovy, Karel Kovář, Kovář Karel mě pozval ven. Chovala jsem se jako když malé dítě dostane bonbóny, jenže já nedostala bonbóny, ale jednoho velkého sladkého bonbóna.
Zavrtala jsem se do skříně, kde jse vyhazovala věci, co si mám vzít na sebe. Neplánovala jsem to, že mě někdo pozve na dovolené ven, takže žádné pěkné oblečení tu nemám. Na šaty jsem se necítila, co teď?
Vezmu si nejspíš bílé kalhoty a černé triko? Ne, to je hrozně obyčejné. Bílé kalhoty a?
Našla jsem úplně božské triko, které jsem si kupovala před rokem v Itálii. Tak tohle je jasná volba. Čas utíkal rychleji a rychleji.
Před chvilkou bylo 12 a teď už jsou 3 hodiny. Mám ještě čas, ale zároveň nemám.
Šla jsem do sprchy si umejt hlavu a umýt se. Ve sprše jsem si zpívala a jestli mě zase někdo slyšel, tak mu asi krvácely uši, opravdu neumím zpívat, ale já měla radost.
Opět čas letí jako voda. Už je pět hodin. Může mi někdo říct, co jsem dělala ty dvě hodiny v té sprše?? Jak ten čas mohl tak rychle utéct?
Oblékla jsem se a hned zaběhla k zrcadlu se namalovat. Nějak jsem to nepřeháněla, chtěla jsem to mít lehké jako na utuberingu.
Nemalovala jsem se tentokrát moc dlouho, protože lehké líčení, zabírá málo času.
Po zbytek času jsem se nervovala a tancovala radostí.
Padla ta hodina. Je 9 hodin a Kovy nikde. Chápu, že asi nepřijde včas, ale já mam strach. Deset minut po deváté a furt nic.
Když v tom dvě minuty po, někdo začal klepat na dveře. Hluboce jsem se nadechla a šla otevřít.
Kája se usmíval a mile mě pozdravil, pozdravila jsem ho taky, pobrala jsem tašku a zabouchla dveře.
Jestli neřeknu žádnou hloupost, tak dnešní večer bude v pohodě.

Procházeli jsme se asi dvě hodiny a smáli jsme se snad všemu, musím říct, že si s ním hrozně rozumím. Nebyla chvilka, co bychom byli potichu a nic neřekli. Opravdu jsem šťastná, že jsem někoho takového poznala, s kým si rozumím. Káju napadlo, že bychom mohli zajít někam ochutnat místní zmrzlinu. Dali jsme si v 11 večer tu nejlepší zmrzlinu, říkám, nikdy jsem nejedla lepší.

Procházeli jsme se a najednou naše ruce o sebe trochu zavadily. Píchlo to ve mně a podívala jsem se na Káju. On se samozřejmě na mě díval taky. Usmál se na mě a za tu ruku mě chytl, okamžitě se ve mě rozsvítilo světýlko radosti. Chtěla jsem mu tu ruku rozdrtit radostí.

Na hotel jsem došli pár minut po půlnoci, trochu jsme byli vysmátý z toho všeho, co se dělo. Kája mě vyprovodil k mému pokoji. Šlo na něm vidět, že je docela unavenej, tak jsem mu nabídla, jestli nechce jít spát ke mě na pokoj, i když má svůj o dvě patra výš. Souhlasil. Zašli jsme do pokoje a Kovy skočil do postele. Viděla jsem to tak, že dnes asi do sprchy nepůjdeme. Chtěla jsem se převléct do košile, ale Kája mě stáhl a začal lechtat. ,,Nech tohoo, to hrozně lechtá, kde se v tobě vzala ta energie?"
,,Na lechtání mám vždy energii."
Skoro jsem se počůrala, kdyby nepřestal, ale skončila jsem na jeho hrudi. Podívala jsem se do jeho krásných modrých očí, hned jsem uhla pohledem, ale kovy mi chytl hlavu a políbil mě. Co to dělá? Proč to dělá? Proč mi to dělá?
,,Promiň tohle nepůjde."
,,Co se děje?"
,, Já nevím, tohle nepůjde."
Smutně se na mě podíval a šlo vidět, že chce odejít. Taky se to stalo. Zvedl se v půl jedné ráno a odešel na svůj pokoj. Zabolelo to, ale můžu si za to já.
Rozbrečele jsem se a flákla jsem sebou do polštáře. Já něco udělám a vždy toho potom lituju. Dělám to furt. Proč? Mám ho ráda, ale jen ráda, jenže jak mě chytl za ruku měla jsem takovou radost..Stále jsem brečela. Brečela jsem asi 2 hodiny. První člověk, s kterým mi bylo dobře a já ho pošlu pryč.