Letenka. [ CZ ]

Part 26.

Sebrala jsem tašky a pomalu odcházela ven, nedalo mi to a tašky jsem hodila na zem a vyběhla nahoru za Honzou. Zazvonila jsem a chvilku čekala, kdy otevře.

,,Co tu zase chceš?"
,,Řekni mi o co jde? Proč jsem měla odejít?"
,, Sama to musíš dobře vědět!"
Neudržela jsem pláč a rozbrečela jsem se. Honza to ignoroval a zabouchl za sebou dveře. Utřela jsem si slzy, vzala tašky zase do ruky a odešla jsem od něho.

Šla jsem čekat na trolejbus, aby mě dovezl ke mě na byt.

Po půl hodině jsem už stála ve svojich odemčených dveřích od bytu. Nebyla jsem tu dlouho, šlo to vidět i cítit, takže jsem šla okamžitě otevřít okno a vzala do ruky koště a šla jsem zametat jako o život. V tuhle chvilku jsem zapomněla na Honzu a myslela jsem, jak kdyby se nic nestalo, ale tenhle pocit mě brzo přešel a já se zkoulila na gauč a začala jsem brečet.

Nevážila jsem si toho, co jsem měla, budou mi chybět ty noci, kdy jsme byli spolu celou noc vzhůru, stále se naše láska zlepšovala, byl jsi pro mě speciální a já si ničeho nevážila. Nesnášela jsem se v tu dobu, nevěděla jsem v žádném případě koho mám ráda. Říkám si, jestli není lepší zapomenout jak na Kovyho, tak na Honzu. Jinak nevim, jak tyto pocity zastavit. Musím to ukončit s obouma, bude to bolet, ale udělat to musím. 

O týden později
Stále neodepisuju Karlovi, který mě spamuje zprávami, mám od něho i několik zmeškaných hovorů.

A Honza? Honza mi nenapsal ani nezavolal, mrzí mě to, protože mi chybějí ty časy, kdy se o mě bál a volal mi každou hodinu, kde jsem a co dělám. Ale teprve teď jsem si uvědomila, že jsem mu musela děsně ublížit, už jsem se konečně dozvěděla, proč se semnou Honza rozešel a teď si říkám, že jsem úplně blbá, naprosto vymletá.

Sedím na okně s kakaem a sleduju padání vloček na naše okno a také, jak se obalují stromy. Mám puštěný písničky a uživam si pohody. Ale někdo mě z té pohody vyruší zvonkem u dveří.

Odložim kakao a slezu z parapetu a mířím ke dveřím. Kouknu do kukátka a tam stojí Karel.
Dlouho přemýšlím, jestli otevřít nebo ne. A když začne odcházet,  chytnu za kliku a začínám pomalu otvírat.

,,Kájo?"
,,Katko, co se stalo sakra? Proč mi nezvedáš mobil a neodepisuješ na zprávy?"
,, Měla jsem toho moc, promiň."
,,Nestalo se něco vážného?"
,,Ne, vše je v naprostém pořádku."
Vykoktala jsem ze sebe, neudržela jsem se a rozbrečela se Kájovi na rameno.

,,Co se stalo."
Ignorovala jsem ho, ale on se furt ptal, co se stalo, nechtěl odejít, dokad jsem mu to neřekla.

,,Mezi námi musí být konec."
,,Mezi námi?"
,,Mezi mnou a tebou to musí skončit."
,,Katko?"
,,Jinak to nejde, promiň."
,,Já to ale zase nechápu."
,,Nechci se v tom točit, ty, Honza, ty."
,,Ty nejsi už s Honzou nebo co??"
,, Ne a o tomhle se nechci prosím bavit, smutku se snažím zbavit už týden, nechci si to znovu připomínat."

Nastalo hrobové ticho, který Karel přerušil bolestivou otázkou.

,,Mám odejít?"

Naposledy jsem se podívala do jeho modrých očích, obejmula jsem ho a odešla jsem.

Při zabouchnutí dveří, jsem se cítila volnější, hlavně šťastnější, že už nemusím řešit mě a Karla.
Musím začít úplně od znova, hlavně se tam nesmí točit žádnej Karel nebo Honza.

Mám na Káju samozřejmě úžasný vzpomínky, protože naše setkání bylo náhodný a krásný, takže na něho nezapomenu jen tak. Honza, byl úžasnej přítel, snad lepšího jsem si ani nemohla přát, jenomže já jsem si ho nevážila a běhala jsem za Karlem. Nenapadlo mě v tu dobu, koho mohu ztratit.