Letenka. [ CZ ]

Part 17.

,,Mohu dnes přijít?"  Cinkla mi zpráva na messengeru a ta zpráva byla od Toma.
,,Jasně můžeš, v kolik, alespoň se nebudu nudit."
,,Tak na večer?"
,,Očekávám tě tu v 19?"
,,Čekej mě tam maximálně o minutu déle."
,,Počítám s tím."
Dále mi už neodepsal a já i přes tu hroznou bolest hlavy vstala a šla to tu trochu vyvětrat a uklidit. Otevřela jsem všechna okna a i ty balkonové dveře. Oblečení pohazené po zemi jsem sebrala a hodila do prádelního koše. Z kuchyně jsem sebrala koště a zametla trochu, no trochu víc. Dále jsem pustila můj robotický vysavač. Musím říct, že tohle je ta nejlepší věc. Nádobí rychle umyla. Nenávidím umývání, ale na myčku ještě stále nemám, protože to stěhování a vše bylo opravdu narychlo, ale jsem spokojená. A jestli vám lítají nad hlavou otazníky proč bydlím sama, mám práci, když mi není  ještě 18, tak mám vše tak nějak zařízené. Ale na nájem a na uživení mám.

Po umytí té hrozné kupy nádobí jsem zasedla na pohovku a vzala notebook.
Otevřela jsem YouTube a podívala se co je nového.
,,Jè, Honza vydal nové video."
Ihned jsem si ho šla pustit. Zasmála jsem se nad tím, ale trochu jsem cítila divnej pocit. Takovej, jak kdybych něco k němu cítila. Copak to je po včerejším polibku? Ale já nechci nic k němu cítit, jenom to kamarádství, ale co teď mám jako dělat? Ne, určitě to je blbost. Proč se teda usmívam při každém jeho slovu? Panebože, chovám se jako malá. Přestaň, Kateřino!! Křičela jsem na sebe uvnitř sebe, ale ono to nějak nepomáhalo. Zaklapla jsem tedy notebook a odešla jsem na balkón.
Porozhlídla jsem se kolem a nadechla se čerstvého vzduchu. Miluju Pardubice, miluju je snad ještě více než Prahu. A to je co říct, jelikož já Prahu doopravdy zbožňovala a když měl přijít ten čas ji opustit, tak jsem brečela, ale jsem tu v Pardubicích, spokojená, zdravá, šťastná, co víc si ještě přát?

Začínala mi být už trochu zima, a tak jsem odešla dovnitř a zavřela dveře. Šla jsem zase do obýváku a lehla jsem si na gauč. Zapla jsem si televizi a začala jsem sledovat naprosto náhodný film. Nikdy jsem ho neviděla a taky mě moc nebavil, takže jsem u něho usnula.

***
Probudil mě zvonek u dveří. Podívala jsem se na hodiny, bylo 18:57 a přemýšlela jsem, kdo to může být teď v tuhle hodinu. Otevřela jsem dveře a tam stál Tomáš a vedle něho Honza.

,,Ty jsi zapomněla, že?" Zasmál se Tomáš.
,,No a taky trochu usnula."
,,Tak jdeme ven, pojď."
,,Kluci, dneska nikam vám ale nejdu pít."
,,Neboj, dnes se jdem nějak pouze projít a pak se trochu někam stavíme."
,,Zítra vstávam."
,,Však do 23 budem doma."
,,Dobře, jdu se rychle převlíct a namalovat se, mezitím se posaďte v obýváku."
Odešla jsem do pokoje, kde jsem rychle na sebe něco hodila a rychle se namalovala. Prohlížela jsem se v zrcadle. Každej kousek mého těla jsem prohlížela.

,,Sluší ti to." Ozval se Tomův hlas ve dveřích.
,,Říkala jsem, že máte být v obýváku."
,,Promiň, šel jsem se podívat co ti tak trvá."
,,Už nic, můžeme jít, ale moc děkuju, i když si to dnes nějak moc nemyslím.

Vzala jsem klíče, zhasla světla, vypla televizi a nazávěr zamkla dveře.

,,Kam máme dnes namířeno?"
,,To ještě nevíme, ale doufejme, že Tomáš něco má vymyšleného, když tohle vymyslel."
,,Popravdě? Vůbec nic nemám, ale třeba mezitím něco vymyslíme.
,,Nechtěl si se projít a pak někam zajít?"
,,To byla sranda, ale to procházení ne."
,,Takže?" Optala jsem se, abych konečně dostala odpověď.
,,Jdeme to tu projít."

Procházeli jsme se po Pardubicích asi tři hodiny? Ale mezitím jsme se zastavili i v Tyršových Sadech, abychom něco málo vyfotili.
Zbývala mi už pouze hodina, abych došla domů, umyla se a trochu se i vyspala, takže jsem se rozloučila s klukama a odešla jsem. Jenže Tom ještě za mnou běžel, že mě opět půjde vyprovodit domů, tentokrát Honza nešel, protože šel ještě do studia něco asi hrát,ale popravdě ani nějak nevím, co šel dělat.

,,Jak se ti líbí Pardubice?" Zeptal se mě Tomáš, ale tuhle otázku jsem nečekala, copak se někdy on takhle ptá?
,,Na to, že jsem opouštěla Prahu s pláčem, tak jsem tady hrozně spokojená."
,,To jsem rád."

Tom drncl o moji ruku, jako by se mě chtěl chytnout, ale ignorovala jsem. Opakovalo se to ještě jednou, ale napotřetí už ne. Stále jsem se to snažila ignorovat.

,,Tak já už půjdu nahoru."
,,Tak se hezky vyspi, měj se Káťo."
,,Ahoj."

Odemkla jsem dveře a odešla nahoru do bytu. Sundala jsem ze sebe oblečení a vzala mobil. Nastavila jsem si budík na 4:45 ráno a šla se osprchovat. Konečně jsem venku a šla jsem spát. Teda ne ještě úplně spát, ale lehnout a taky vzala mobil. Zapnula jsem wi-fi a hned mi začaly naskakovat zprávy.
Alenka a Martin.

Alenka
,,Tak se mnou nejdeš a s klukama jo."
,,Promiň, vytáhli mě."
,,Tak tohle mi vrátíš, takže o víkendu se jdem bavit."
,,Dobře."

Martin
,,Katko? Chtěl jsem říct, že Kovymu se nic nestalo, byla to sranda."
,,Děláš si prdel?"
,,Promiň."
,,Jestli tohle ti přišlo jako sranda, tak jseš opravdu mimo, protože tohle je opravdu hnus, dělat si z něčeho takového srandu, promiň, ale tohle jste trochu opravdu přepískli. OBA!"
,,Chtěl jsem vidět tvoji reakci?"
,,K čemu ti ta reakce bude? Pokud vím, tak mezi náma to s Kovym skončilo a nechápu, proč jste se mi oba ozvalu až po dvou měsících a ještě začít takhle."
,,Po dvou měsících? Kovy ti psal asi 10x"
,,Mně nic nepřišlo, takže tohle vám věřit nebudu."

Pohled Martina
Dobře, asi jsem to trochu přehnal, ale copak by někdy Kovymu odepsala? Nechci, aby s ním ještě někdy byla, ale viděl jsem, že se Kovy trápí tím, že ho ignoruje. Ale takhle jsem opravdu ji neměl oslovit. Jasně, Kovy je naprosto v pořádku. Zase jsem to vše pokazil, jestli se tohle Kovy dozví, tak je mezi námi dvoumi konec.

Jo a jinak, my dva se máme úplně nejlíp. Naprosto nejkrásnější dva měsíce. Nechodíme spolu, ale stejně jsem šťastnej, že ho mám u sebe, však, co víc si přát, než mít toho modrookého bruneťáka vedle sebe každej den a nedívat se na to, jak je někde s tou KATKOU.

Jenže v poslední době byl z toho opravdu na prášky, že mu neodepisuje a já nechtěl, aby se trápil, vzal jsem to do vlastních rukou. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak to byla asi vážně blbost a naprosto to nedává smysl ničeho.

Pohled Katky.

,,Martine, prosím, nepiš mi už, s někým jako jsi ty a on, si psát a bavit nebudu, tohle vážně vymyslí jen idiot. Měj se hezky a ahoj."