Letenka. [ CZ ]

Part 15.

Ráno jsem se probudila a podívala na mobil. Na zamykací obrazovce jsem měla mě a Kovyho. Byla jsem tam s ním šťastná a teď je to pryč.

Překulila jsem se na záda a vzlykla jsem. Musím na něho přestat myslet, jinak se budu trápit donekonečna. Byla jsem šťastná, měla jsem se tak parádně a teď je mezi mnou a ním konec. Teď je konec navždy? Ale já stále nevím proč? Nevím, co jsem udělala blbě, protože jsem se s ním chtěla sejít? Možná někoho má a proč já mám tolik otázek a nikdo mi na to neodpoví?

,,Káťo, co je?" Probudila se Sabča a ospale se mě zeptala, i když by možná měla vědět, proč brečím.
Neodpovídala jsem, nechtěla jsem se s nikým bavit. Sabča proto vstala a šla si sednout na růžek mojí postele.

,,Co se stalo?" Otočila jsem se na ni a nevěděla jsem, jak začít.
,,Zdálo se ti o Karlovi?"
Zakroutila jsem hlavou a já cítila, jak mi slzla teče po tváři. Otřela jsem si ji a pousmála jsem se.

,,Já vím, že tě to trápí."
,,Sabi? Já mám zničenou rodinu, máma pije, táta nevím kde je a Karel mě nechal." Sabča mě objala a já jsem se ještě víc rozbrečela.
,,Co mám teď dělat?"
,,Máš mě."
,,Já vím, jsem ráda, že tě mám."
,,Půjdu udělat snídani."

Sabča odešla a já jsem si vzala znovu mobil. Věděla jsem, že na mě čeká TA fotka s Karlem, ale jinak bych nikdy asi ten mobil neodemkla.
Zapla jsem si Wi-fi a projela jsem všechny sociální sítě. Karel měl instastories, přemýšlela jsem, jestli se na to kouknout, ale nakonec jsem odolala a nepodívala jsem se.

Mobil jsem zamkla hned po té, co jsem ucítila vůni z kuchyně. Vstala jsem z postele a šla směrem do kuchyně. Sabča dělala vajíčka. No spíše už je udělala a podávala na stůl. Přišla jsem akorát.

Vajíčka byly výborný a my jsme rozmýšleli, co budem dělat zbytek dne. Padlo hodně nápadů, ale nic z toho jsme nevymysleli, tak jsme se asi po třech hodinách rozhodli, že půjdem něco koupit a skončíme u seriálů.

Oblékly jsme se a vydaly se do obchodu.

Po půlhodinovém procházení po obchodě jsme se rozhodly vážně něco už koupit. Vzaly jsme bramburky, kolu a takové samé "zdravé" jídlo.
,,Jo a vlastně se nesmí zapomenout na zmrzlinu." Vykřikla jsem na Sabču a obě jsme se vydaly k mrazáku. Byla to asi chyba, protože jsme potkaly Karla s Martinem. Nevšiml si mě, ale viděla jsem jak šťastnej je, smál se skoro na celej obchod a docela mě to zarazilo. S Martinem se tam neustále pošťuchovali. Vzala jsem košík a vydala se k mrazáku s tím, že ho budu ignorovat. Otevřela jsem ho a začala hrabat zmrzlinu, když v tom mi někdo zaťukal na rameno.
,,Ahoj, Káťo." Byl to Kája, ve mě rozsvítilo a byla jsem šťastná, chtěla jsem po něm skočit a obejmout ho, ale nemohla jsem, takže jsem mu odpověděla suché ,,ČAU"
,,Potřebuju si s tebou promluvit."
,,Tady mezi mrazákama?"
,,Jestli tu nezmrzneme, tak to snad nebude vadit."
Snažil se vtipkovat.
,,Káťo, ohledně včerejšku, chtěl bych s tebou zůstat kamarád."
Nevěděla jsem co říct, včera se se mnou rozešel, řekl, že se k sobě nehodíme a teď chce, abychom se dál scházeli?
,,Chtěl jsem ti to říct hned včera, ale ty jsi vyběhla a já běžel za tebou, ale nedoběhl jsem tě."
,,A kdy jindy by jsi mi to řekl, kdybychom se nesetkali tady u mrazáku?"
,,Musel bych tě pozvat někam, ale to bych musel sebrat odvahu, teď tohle mě k tomu nakoplo, že jsem tě tu viděl."
,, Kájo... já nevím."
,,Prosím."
,,Kájo, hele, kdykoliv budeš mít nějaké problémy nebo něco, vždy se můžeš na mě spolehnout, ale nemůžem se scházet."
,,Ale proč?"
,,Nešlo by to." Nechtěla jsem nic už poslouchat, takže jsem se sebrala a odešla k pokladnám. Stála tam Sabča celá vynervovaná, kde jsem.
,,Potkala jsem Karla."
,,Co chtěl?"
,,Chtěl abychom my dva zůstali kamarádi."
,,Řekla si mu doufám, že ne?"
,,Řekla jsem, že nemůžem zůstat kamarádi, ale kdyby se mu něco dělo, tak na mě se může kdykoli obrátit."
,,Katko!!?"
,,Nemůžu ho poslat úplně do prdele, když jsme toho spolu prožili tolik, ty to možná děláš, ale já ne."
,,Co?"
,,Paneboze, promiň mi to Sabi, nechtěla jsem."
,,Nechtěla, ale řekla."
,,Sabi..."
,,Tohle by kamarádka neřekla, bude lepší, když se dnes zbalíš a odejdeš."
Vykulila jsem na ní oči, jestli to opravdu myslí vážně a očividně jo.
,,Dneska si vezmu kufr a odejdu zpět za mámou."
Sabča zaplatila nákup a odešla, nenabídla mi odvoz, takže jsem musela jet hnusnou městskou dopravou. Nechtěla jsem vůbec bydlet s mámou, takže mě napadlo vykašlat se na školu a jít bydlet až do Pardubic nebo to tu vydržet a zůstat tu s matkou?
Ano, první možnost vyhrává, stěhuju se do Pardubic. Ptáte se proč až tam? Sama nevím, chce to vypadnout někam daleko z Prahy. Mrzí mě ale to, že se Sabča naštvala až takhle moc, když to byla opravdu podle mě kravina, ale stalo se. Vrátit to nemůžu, vyčítat si to budu do konce života.