Letenka. [ CZ ]

Part 25.

Když mi přišla ta fotka, kde je Katka s Karlem, nevěděl jsem, co mám dělat. Hrozně moc to bolelo, ona mi lhala, ve všem mi lhala, proč jsem nechával ji se setkat s Karlem, oba je nesnáším.
Byl jsem tak v prdeli, že jsem musel chmátnout po flašce chlastu a vypít ji.
Seděl jsem na posteli a asi za dvě hodiny pro mě přišel Tomáš.

,,Honzooo, Honzoo, pojď ven, musíme někam zajít."
Nechápu, co tady dělá, nechci ho tady, dnes ne.
,,Honzo, co je?"
Podíval se na mě Tomáš a přiběhl ke mě, když viděl nedopitou flašku u mě v ruce.
Vytrhl mi ji a položil na stolek.
,,Co se doprdele stalo??"
,,Je konec"
,,Jakej konec?"
,,Mezi mnou a Katkou, už je konec, lhala mi, celou dobu mi lhala a já jsem ji vše věřil."
,,Co to tu meleš? Co si kde zase slyšel?"
,,Brácho, ona mě podvedla, chápeš? Lhala mi, že mě miluje."
,,Tohle by ona neudělala, co si kde zase slyšel."
,,Koukni na fotku a pochopíš!"
,,Tak dost hele, tady ji nejde vidět do obličeje a hned usuzuješ, že to je ona? Kdo ti to poslal?"
,,Martin."
,,Je to Youtuber, mohl si s tou fotkou pohrát."
,,Proč by to dělal? A ona do Prahy jela, jak mohl vědět, že jede do Prahy?"
Tomáš konečně zmlk a začínal mi věřit.

,,Fakt to chceš ukončit? Však ty by jsi pro ni udělal cokoliv a je to obětí."
,,Ty to nechápeš? Jsi fakt tak blbej? Ona mi řekla, že jede do Prahy na schůzku a schází se tam s Kovym? Proč mi to udělala?"
,,Kovy tam bydlí, mohli se tam setkat, chtěla ho vidět, tak se setkali a na tu schůzku třeba doopravdy jde."
,,Nechám to do večera až dojede,"
,,Už nechlastej a pojď."

Pohled Katky
Už od začátku, co jsem se s Karlem potkali, jsem opravdu šťastná, necítila jsem nikdy k nikomu nic takového, jako cítím teď ke Karlovi. Opravdu mi je líto, co se stane mezi mnou a Honzou, ale osud chce, abych byla s Karlem a já tomu nechci bránit.

,,Nad čím přemýšlíš?"
,,Nad vším možným, jsem opravdu šťastná, že byl den, kdy jsme se setkali."
,,Tím myslíš utubering nebo letadlo."
,,Ono to je jedno, jsem ráda za oba dny."
,,V kolik ti jede vlak?"
,,Za 30 minut, sakra!!"

Oba jsme vylétli z kavárny a běželi přes celej Václavák mezi těmi všemi lidmi až nahoru na nádraží. Občas jsme do někoho strčili a on si zanadával, ale když někdo spěchá, tak ho nic nezajímá. Doběhli jsme na nádraží a zbývaly mi poslední minuty.

,,Jednou do Pardubic"
,,Dvakrát do Pardubic."
,,Tak kolikrát?"
,,Dvakrát."
,,Ty jedeš taky?"
,,Viděli jsme se pouze den a beztak se uvidíme až bůh ví kdy, tak chci jet s tebou."

,,Vlak jede ze 3. Nástupiště za 3 minuty."

Sebrali jsme jízdenky a běželi jsme na nástupiště, zjistila jsem, že bych mohla chodit víc běhat, pro Káju to nic nebylo, ten je na tohle zvyklej, ale pro mě to bylo něco hrozného.

Měli jsme štěstí, protože průvodčí už chtěl pískat na odjezd, ale zahlidl nás, tak ještě počkal.

Sedli jsme si na první dvě sedadla, který byly volný a nezarezervovaný. Hned, jak jsme si sedli, oba jsme se začali smát a říkat si, jak jsme děsně blaznili, když jsme na ten vlak běželi.

,,Kájo, já nechci konec."
,,Však žádnej konec není."
,,Za hodinu bude, za hodinu já se vrátím k Honzovi a ty pak odjedeš a uvidíme se zase za dlouho."
,,Zlato, nad tímhle nepřemýšlej, třeba to dopadne jinak."
,,Honza si myslí, že jsem odjela na schůzku a věřím v to, že on se na mě těší a nemůže se dočkat až přijedu, přitom já se netěšim."
,,Tak to s nim skonči."
,,To nebude jednoduché."

Cesta utíkala opravdu rychle a my jsme byli v Pardubicích. Kája semnou ještě nějakej ten kousek šel, ale potom jsme se rozdělili. Zamával mi a já se rozbrečela. Tohle nechci.

U domu Honzi jsem zazvonila a očekávala Honzu s úsměvem na tváři a že mě obejme, jenomže on mi podal tašky.

,,Vypadni!! Nechci tě tu už ani vidět!"

Zarazilo mě to a já nevěděla, co se děje, je možné, že zjistil, s kým jsem byla, ale nejde mi do hlavy, kde to mohl zjistit.