Letenka. [ CZ ]

Part 11.

Celý večer už jsme se spolu nebavili. Jestli takhle budou pokračovat další dny, tak to bude parádní výlet.

Přestanu to řešit, protože mi nic jiného nezbývá. Nechci, aby se to mezi námi znovu pokazilo. Miluju ho a nedokážu si představit život bez něho.

Byl zrovna u Martina na pokoji, rozhodla jsem se, že zajdu pro něho a omluvím se mu. Zaťukala jsem, přišel mi otevřít Martin.

,,Kovy je úplně mimo."
,,Můžu za ním?"
,,Pojď."

Šla jsem do kuchyňky, kde seděl i Kája. Brečel, asi jsem to vážně přehnala, jenže  já nechtěla.
,,Kájo, promiň, nechtěla jsem to takhle vyhrotit."
,,Káťo, já teď nebrečím, kvůli tomu,..... ale mám kamarádku v nemocnici."
,,Cože?"
Nevěděla jsem, jak se chovat, zarazilo mě to. Tohle jsem opravdu nečekala, že se stane. Rozbrečela jsem se s ním, protože brečim vždy, když někdo brečí.

Chytla jsem ho za ruku a snažila se ho utěšit. On stále ale brečel. Obejmula jsem ho a on si mě víc k sobě přitisknul.

,,Nechám vás tu."

,,Kájo, nebreč, bude to všechno v pořádku, co se ji stalo."
,,Někdo ji srazil, když jela na kole, utrpěla vážná zranění."
,,Kájo, ona se z toho dostane, je určitě silná."
,,Co když ne?"
,,Nemysli na to nejhorší!"
,,Jsem rád, že tě tu mám Káťo, bez tebe bych to tu asi nezvládl."
,,Budu tu vždy pro tebe." Políbila jsem ho na tvář.

Další den

Vstávali jsme docela pozdě, byli jsme unavený z cesty a Kája byl stále zdrcenej kvůli své kamarádce.

,,Zlato, vstávej, je ráno."
,,Kolik je hodin?"
,,Deset. Musíme vstát, abychom stihli to tu projít, Martin už byl na snídani a teď čeká pouze na nás."
,,Ach jo, tak dobře tedy."

Říkám vám. Hrozně mu to slušelo po ránu. Stále mu nebylo sice do smíchu, ale věřím, že se to do konce zlepší.

,,Úsměv, usměj se na mě." Přitáhla jsem si ho k sobě, abych mu dala pusu.
,,Káťo, však já se usmívam."
,,Tak se usměj pořádně."

Udělali jsme si ranní hygienu, oblékli jsme se a šli jsme pro Martina.

Ťukali jsme na dveře a po 5 minutách konečně přišel otevřít. Jelikož jsme snídani nestihli, nezbývalo nám nic jiného, než se někam jít najíst.
Smeřovali jsme do kavárny, tam jsme si dali kafe a zákusek.

Je to tu hrozně pěkné, jak to prostředí, tak i ta příroda. Bude se mi stýskat potom až odletíme.

Kája měl konečně lepší náladu, a tak ho napadlo jít na horu Table Mountin neboli na Stolovou horu. Opět nádherný výhled na Kapské Město.

Kluci si udělali několik fotek, aby to mohli přidat na instagram a také několik záběrů. Chtěli, abych se šla fotit s nima, jenomže já nechtěla. Bohužel, oni mě donutili.

Byla sranda a hlavně jsem ráda, že Kovy přestal myslet na tu kamarádku. Byly sice chvilky, kdy si vzpomněl a chtěl ji zavolat, ale nechtěl si pokazit den tím, že by se dozvěděl něco špatného, a tak se rozhodl, že zavolá večer.

Výstup na horu byl těžký, ale dolů to byla nádhera. Šlo se nám krásně a také nás někdy překvapili někteří starší lidé, které šli mnohem rychleji, jak my.

Pohled Martina

Myslel jsem, že to je mezi mnou a Katkou už v pohodě, ale cítím se hrozně, když je v přítomnosti Kovyho. Už mě nebaví koukat se na to, jak si dávají pusu, drží se za ruku a jsou spolu šťastní. Já a Kovy patříme k sobě, ne Kovy a nějaká holka.  Jednou něco mezi náma bylo, a tak to zůstane prostě! Přiznám se. Neberu ho jako kamaráda, ale miluju ho. A já se postarám o to, že ho mezi těmahle dněma získám.

Šel jsem blíž Kovyho a strčil jsem do něho. On se na mě podívá, jako, co dělám. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale něčím začít musím.

Po sestupu z hory jsme zamířili do centra města ochutnávat místní jídlo.

Pohled Katky

Tohle mě na tom cestování baví, poznávat nové věci, místa, jídla, lidi. Když mohu někam jet nebo letět, nikdy neodmítám. Nikdy nevíš, co vše můžeš zažít.

Víte, co mi začalo být divné? Martin se trochu začal lepit na Kovyho. Samozřejmě chápu, že to jsou kamarádi, ale tohle mi přijde trošičku přehnané. Chtěla jsem si sednou vedle Kovyho, ale nacpal se tam Martin. Hodila jsem na něho naprosto nechápavý pohled. A on se ironicky usmál. Nechtěla jsem bejt histerka, tak jsem mu ten ,,ironický" úsměv vrátila a sedla jsem si naproti. Možná to bylo i lepší. Mohla jsem se celou dobu koukat do jeho modrých očí.

Pohled Martina

Nechápavě se na mě podívala, mezitím, co jsem si sedl vedle Kovyho. Myslel jsem, že to bude brát jako kamarádské přisednutí, ale moc přesvědčivě nevypadala. Byla mi jedno a dále jsem se věnoval Kovymu. No dobře, moc jedno mi nebyla, protože by se mohlo cokoliv zvrtnout a já bych s Kovym nebyl. Přeci ke mě něco ještě musí cítit, přeci všechny city se nevymazaly pouze pro cestování a natáčení. Tyhle slova mi běhaly v hlavě. A já to nemohl zastavit.
Při představě, že jsem to já, s kým se drží Kovy za ruku, je krásná.

Večer

Kovy seděl u mě na pokoji a povídali jsme si. Katka byla u sebe na pokoji a ani nevím, co tam dělala. Chtěl jsem ho chytnout za ruku a políbit ho na jeho ústa, ale něco mi říkalo ,,nedělej to.!" A něco zase ,,udělej to!"
Podíval jsem se mu do očí a počkal, až zůstane i jeho pohled v těch mojích očích.

,,Co děláš Martine."
,,Kovy..." smál se a ptal se mě, co mi je.
,,Co ti je ?" Chytil jsem ho za ruku a políbil ho.  Kovy se okamžitě odtrhnul.

,,Co to děláš?"
Zkusil jsem ho ignorovat a políbil jsem ho znovu. Myslel jsem, že zase nebude chtít, ale on mi polibky vracel.