Letenka. [ CZ ]

Část 2.

Při cestě na vlakové nádraží jsem poslouchala Eda, kterého mám hrozně ráda. Jeho písničky mají vše, co já hledám a dělají mě šťastnou. Poskakovala jsem si, protože bylo 7 ráno a v sobotu,  takhle brzo nikde, nikdy, nikdo nebyl. Zpívala jsem si a smála jsem se, protože já zpívat neumím a jestli jsem někoho probudila, tak mi to je líto. Měla jsem dobrou náladu, věděla jsem, že za pár hodin uvidím Kovyho, těším se na něho. Projela jsem svoji tašku, jestli mám pro něho dárek, který jsem mu chtěla dát. Je to opravdu taková blbost, ale on byl jediný, komu jsem chtěla něco dát, žádný jiný Youtuber se mnou nic takového neudělal. Tlouklo mi srdce při pomyšlení na to, že ho uvidím, usmívala jsem se, je to dobrej pocit. Blížila jsem se k nádraží, kde nikdo ještě skoro nebyl a plus k tomu jsem potkala naší zástupkyni ředitele, která se taky rozhodla někam jet. Slušně jsem pozdravila a vypadla z haly. Kamarádka měla 10 minut zpoždění a za 7 minut nám jel vlak.
Divná věc byla ta, že jsem nebyla nervózní z toho, že by nám vlak ujel, ale přestalo mi fungovat nastavení v mobile. Byla jsem naštvaná, tak moc, že jsem měla v jednu chvíli chuť hodit s tím mobilem o zem a bylo by mi jedno, že by ten sám mobil už nefungoval.

V dálce už vidím kámošku na mě zběsile mávat. Usmívala jsem se, měla jsem radost, že má radost.
Pozdravily jsme se a utíkaly na  nástupiště. Čekaly jsme 2 minuty na příjezd, přišly jsme trochu dýl, a tak jsme dlouho nečekaly.
Nasedly jsme do vlaku a vyhlížely pouze už jen zastávku ,,BRNO".
Za hodinu a půl jsme tam konečně byli, vyletěly jsme z vlaku ven a zašly jsme do Vaňkovky.  Prošly jsme to tam všude, když se blížila 12 hodina, utíkaly jsme na šalinu. Doslova utíkaly.
Na zastávce jsme potkaly Tomáše, Olyho a Radyho. Bylo mi trochu trapně s nima jet šalinou, vidět je i v McDonaldu a být s nima i na zastávce. Kámoška měla výraznou oranžovou mikinu ADIDAS, tak nevím, jestli si nás pamatovali.
Asi jsem neřekla, že jedu se dvěma holkama, teď to říkám. Jedu se dvěma holkama.

Na výstavišti jsme šli před nima, ale za chvilku jsme se zastavili, aby nás předběhli a my jsme mohly jít v poklidu za nima. Zastavily jsme se u fronty, která byla hrozně moc dlouhá a mně přišlo, že se za brány dostaneme tak za 4 dny. Sice se fronta zmenšovala, ale fakt o tolik málo, že jsme si začaly s holkama dělat srandu z toho, kolik kroků jsme udělaly. Skončily jsme u 7 kroků, protože i to nás nudilo, jak to bylo dlouhé.
Vedle se ale začala dělat nějaká kratší řada, a tak jsme se rozhodly, že tam půjdeme a budem čekat už jen 5 minut a ne 4 dny. Skutečně! Bylo to pár minut a my jsme byly za branami a s úsměvem na tváři jsme směřovaly do haly. Šly jsme kolem první stage a potom jsme šly kolem fashion stage. A víte, kdo tam byl? Kovy!! Bylo to zvláštní ho vidět na živo. Nevidět ho pouze na videu. Sedět u monitoru a sledovat jeho videa. V jednu chvilku jsem z toho byla tolik nadšená, že se mi chtělo brečet, ale bylo mi to trapné.
Šly jsme k jeho stánku, kde jsme čekaly nějakou tu hodinu, kdy konečně přišel. Nebyly jsme bohužel úplně vepředu, ale to mi nevadilo. Nervózní pocit z toho, že se blížím víc a víc k jeho stánku a do stánku, se stupňoval. Klepala jsem se a moje srdce tlouklo hrozně rychle. Měla být řada na mě. Podívala jsem se na něho a usmála jsem se. Kovy mi úsměv opětoval a pozdravili jsme se. Vyfotili jsme, klepala se mu ruka, ale i tak vyfotil tři parádní fotky. Chtěla jsem si snim povídat, ale nemohla jsem zdržovat, tak jsem ho pouze objala. Bylo to opravdu krásné. Teprve potom se mi chtělo brečet.
Zbytek dne jsem se procházela po areálu a hledala něco normálního k pití. Samé bubbletea a to já zrovna moc nepiju. Hrozný trend v dnešní době.
Objevila jsem vodu, kterou jsem si koupila a šla jsem zpět ke kamarádkám. Během cesty jsem koukala do mobilu a netušila jsem, co se vlastně kolem mě děje, kdo jde naproti mě a jestli do někoho nenarazím.
Jenomže to pití, co jsem si před chvílí koupila, leželo za chvilku na zemi rozlité a já na té zemi ležela taky. Zakopla jsem o obrubník a nechtějte vědět, jak trapně jsem se cítila, když na mě koukalo kolem sto lidí. Nebyl to dobrý pocit.
Vrátila jsem se zpět na nohy, oprášila jsem se a pro vodu, kterou jsem si koupila,tak jsem se musela vrátit znova.
Poprosila jsem znovu o vodu, ale teď jsem si dávala bacha, aby se mi něco podobného znovu nestalo. Nechci, aby na mě 200 očí koukalo znovu.

Blížila se přednáška o Cape Town, kterou budou přednášet Kovy a Martin, chtěla jsem to vidět. Ráda cestuju a tady jsem nikdy nebyla, tak si to poslechnu a uvidíme, jestli se tam někdy vydám. Sedla jsem do první řady, abych viděla a rozumněla.
Kovy na mě stále koukal a já se pouze usmívala. Bylo mi to hodně příjemné, a když viděl, že se směju všemu, co řekl, tak se usmál také.
Jak skončila přednáška, tak oba dva utekli, ale byli ochotní fanouškům rozdat alespoň ctyři fotky. Přišlo mi to milé.
Blížil se konec utuberingu, který jsem si opravdu užila a byla jsem na cestě domů.
Někdo mě ale zastavil. KOVY?
,, Proč odcházíš?"
,, Už to stejně končí, tak nevím, co bych tu dělala." 
,, Ty tu nezůstaneš ještě chvilku?"
,,No hele.. to asi nepůjde, protože já spěchám domů, jsem unavená omlouvám se, ale dnes to bylo opravdu fajn a ta přednáška se vám povedla."
,, Děkuju moc a jenom, jak se jmenuješ?"
,,Katka."
,, Dál?."
,, To si zjisti dál sám, já říkám pouze jméno."
,, Měj se Káťo a ať se ti nic nestane! Přeci jen, chodí tu samé opilé hovada."
Usmála jsem se, zamávala a odešla jsem.
Po cestě za holkama jsem se usmívala a nemohla jsem si vysvětlit, proč zamnou došel. Takové krásné rozloučení s tímto dnem.