Rudá kápě

Řetěz

Ozýval se křik. Výkřiky zoufalství. Pláč malých dětí a jejich matek. Zuřivý řev umírajících mužů. A šílený smích.
"Nikdy mě neporazíte, nikdy. Já jsem tu nejmocnější! "
Na nádvoří stála dívka v potrhaných černých šatech a s rukama od krve. Všude kolem ní zuřil boj a ona se jen smála. Když kolem ní někdo proběhl, vrhla se na něj a podřízla mu hrdlo. Vypadalo to, že by nebylo těžké jí v jejím počínání zabránit. Ale nikdo to neudělal, protože všichni viděli, co provedla s jejich princem. Všichni viděli, jak jej pomocí magie nadzvedla do vzduchu, nožem mu podřezala žíly a nechala ho tam zmítat se v agonii tak dlouho, dokud nevydechl naposledy.

Netušili, kde se v ní ta divokost vzala. Nikdo netušil, čeho všeho je schopná, nikoho nenapadlo, že by mohla zešílet. A teď už ji nemohli zastavit. Nemohli ji zabít. Kdykoli se k ní někdo přiblížil, máchla rukou a on padl mrtvý na zem. Žádná rána, nic. Prostě jen tak, upadl a už se nezvedl.

Já jsem stála za sloupem a sledovala ji. Předvídala jsem její gesta, pohyby, slova. A čím dál víc mi docházelo, že jsem jediná, kdo se dostane až k ní. Byla jsem pro ni jako sestra. Její jediná spojenkyně. Její jediná přítelkyně. Její jediná spása.

Byla jsem to já, kdo ji pustil ven ze zamčeného pokoje. Byla jsem to já, kdo pod falešnou záminkou poslal prince na nádvoří, aby ho tam před zraky jeho poddaných mohla zabít. Byla jsem to já, kdo jí umožnil páchat všechnu tuhle hrůzu. A ona teď byla ke světu stejně krutá, jako svět k nám.

Mohla jsem jí zastavit. Mohla jsem za ní přijít a říct jí, že to stačí. Přestala by, vím to. Mohla jsem. Ale já jsem nechtěla. A tak jsem neudělala nic.