Rudá kápě

Láska

Bylo to těžší, než jsem si myslela. Marek sem chodil každý den, navštěvoval mě a já ho učila slušnému chování; a každý den jsme se hádali. Nikdy jsem ho nešetřila, byl to vážně šílenec a já si vůbec nebyla jistá, že vůbec někdy bude schopný chovat se k Aillen alespoň trochu přijatelně. Když jsem se ho ptala, jak se k ní bude chovat, až se příště potkají v hospodě, prohlásil, že jí políbí před celou vesnicí, vyzve jí k tanci a hlasitě se bude dožadovat, aby mohl vybrat jméno pro jejich syna. Občas mě napadalo, jestli mi to nedělá schválně...

„Nemáš syna," usadila jsem ho. Nenechal se odradit.
„Ale budu mít!"
„S Aillen to nebude," ujistila jsem ho a on na mě po zbytek večera nepromluvil. Ale nijak zvlášť to nevadilo, protože další den přišel zase a choval se, jako by se nic nestalo. Byl splachovací a nic ho nemohlo rozhodit natrvalo, čímž vytvářel přesný protiklad Aillen. Občas jsem z něj šílela... a občas bylo příjemné moct si do něj z legrace praštit a on předstíral, že ho to vážně bolí, i když jím moje rána jen prošla. Byl pohodový, alespoň dokud ho něco nenaštvalo. Začínala jsem zapomínat, kým vlastně je. Markem. Marcusem. Zrůdou, jen v jiné podobě, v jiném čase.

Postupem času začal dělat pokroky - pravda, malinké - ale přesto pokroky. Nejdřív jsem ho naučila pozdravit, poprosit a poděkovat. Pak jednou přiběhla Aillen a se šťastným úsměvem mi vykládala, že ji Marek ráno po mši podržel dveře, když vycházela z kostela. Měla jsem radost za ní, ale... tak nějak mi to nesedělo. Tohle jsem ho neučila, neměl to dělat. Když příště zase přišel, udeřila jsem na něj a on bezradně rozhodil rukama: „Tak jsem jí otevřel dveře, no a co?"

„Jak ses to naučil, kde, od koho?!" dotírala jsem na něj. Zajímalo mě, kdo mi leze do zelí a nelíbila se mi představa, že Marek ví víc, než mi říká. Kontrola. Potřebovala jsme kontrolu.
„Pozoroval jsem kluky z vesnice. To je snad zločin?" odporoval mi.
Uklidnila jsem se.
„Ne, ne, tak jsem to nemyslela, totiž, samozřejmě, že není. Já jen..."
Sakra, jak to říct?
„No, napadlo mě, že by Aillen mohlo vyděsit, kdyby viděla, jak velké pokroky děláš..." argumentovala jsem. Nebyla to právě nejšťastnější formulace, ale lepší vysvětlení mě v tu chvíli prostě nenapadalo. Jak mu to jen vysvětlit? Nebyla jsem si jistá, co k němu Aillen cítí, ale bylo mi jasné, že určitá chemie mezi nimi je.
Jenže to byla mezi Aneill a Marcusem taky, připoměla jsem si v duchu. Ale pořád tam bylo víc proti než pro. Aillen se Marka bála. On ji chtěl vlastnit, a i když se snažil chovat mile, přišlo mi, že až jí získá, vrátí se zase ke svému původnímu vzorci chování. Proto jsme museli jít na Aillen pomalu. Budu jí muset pořád připomínat, kdo Marek je (a možná jí dokonce řeknu svůj příběh, pokud to pomůže, aby z něj alespoň ještě pár týdnů měla zdravý strach) a jeho mezitím učit, co je to láska. Opravdová láska, ne ta náhražka, kterou jí chce Marek nabídnout....

„Marku?" Otočil se na mě.
„Víš, co je to láska?" S zmateným pohledem přitakal.
„Samozřejmě. Každý ví, co je láska."
„Vyprávěj mi o tom," pobídla jsem ho. Posadil se a začal.

„No, láska je, když někoho uvidíš a rozbuší se ti srdce, nedokážeš na něj promluvit a když už ano, tak říkáš naprosté hlouposti a taky děláš hlouposti, jen aby si tě všimnul... chceš mu dát všechno co máš a mít ho jen pro sebe, i když víš, že to nejde..."
Odmlčel se a odvrátil tvář, aby skryl svůj stud. Bylo to neuvěřitelné. Velký Marek se styděl za to, že poodhalil kousek své duše. Kousek svého lepšího já.

Zhluboka jsem se nadechla a poklepala mu na rameno.
„To, co jsi popsal, to cítíš k Aillen?" Marek si povzdechl.
„Ano. A vím, že ona mě tak asi nebere, ale já ji miluju už od doby, kdy jsem oba byli děti. Proto mi vždycky tak vadilo, když na ní sahali jiní kluci a když se s někým z nich začala stýkat... Bože!" Rozčileně rozhodil rukama a odvrátil se. Po chvíli pokračoval.
„Víš," obrátil se ke mně, „jednou jsem jí vykloubil kotník, když byla na cestě na schůzku s jedním klukem," oznámil mi věcně.

Dobře. Tohle bylo vážně přehnané, stejně jako celý Marek; ale byly tam city, a to byl dobrý začátek. Skrytě jsem se zaradovala.
On ji má rád, je zamilovaný a tudíž taky žárlivý... ale já mám v tom případě napůl vyhráno. Jsem na půli cesty k vykoupení. Stačí je jen dát dohromady, a odčinit tak mou předchozí chybu... a hurá pryč. Konečně! Co se stane s nimi mi v podstatě může být jedno; já už budu pryč.

Teď jen k soužití s Markem dostat Aillen. Podle toho, jak o něm mluvila, to nebude úplně snadné; ale ani zcela nemožné. Jenže to bude vyžadovat trpělivost, shovívavost a jistou dávku vcítění. Od nás všech.

Sama pro sebe jsem se usmála. Štěstí, že Aillen není jako Aneill. Nevzpírá se. Není záludná. Je slabá, smrtelná a naivní.
Ale co. Nějak ji zvládnu. Marek si ji nakonec získá - pokud se naučí kontrolovat sám sebe a svou žárlivost - a Aillen jen musí překonat svůj opodstatněný strach z něj.
Nakonec skončí spolu, tím jsem si jistá.