Rudá kápě

Dívka

Na zříceninu kde jsem žila, nikdo nechodil. Bylo to ponuré místo. Za nocí mezi zvětralými stěnami kvílel vítr a vnější hradba byla celá obrotlá břečťanem a trním. Na nádvoří vyrostly stromy, které tam nikdo nezasadil a staré polomrtvé jabloně v sadu se prohýbaly pod tlejícími jablky, která nikdo nesklízel.  Strávila jsem mnoho lidských životů tím, že jsem pozorovala, jak z nich na jaře raší první poupata a jak vykvetlá chřadnou, když přišly jarní mrazíky. Sedávala jsem na pobořených zdech a pozorovala jsem východy a západy slunce, lehká jako vzduch. Dnes ráno taky. Seděla jsem na zdi a prosvěcovaly mě sluneční paprsky, až jsem byla skoro neviditelná. Cítila jsem se příjemně. Tak nějak...lidsky.

Křup.

Někdo se prodíral podrostem a dělal přitom hluk, dost velký na to, abych ho slyšela, ale pořád příliš malý na to, aby byl slyšet do vesnice. Zvedla jsem se ze svého místa a ustoupila jsem do stínu. Pokud sem někdo přijde, nemusí mě vidět. Na plácku mezi dvěma bývalými zdmi se objevila dívka. Měla dlouhé černé vlasy a hřejivé ořískové oči. Někoho mi tím připomínala. Její oblečení bylo na pár místech natržené- nebylo divu, když se prodírala tím houštím- a vlasy měla plné větviček. Tvářila se dost nejistě a trochu vyděšeně, jako by tu byla dobrovolně a z vlastní vůle po zvážení všech rizik, ale zároveň jako by si nebyla jistá, že tu smí být. Jako by cítila, že tohle místo nepatří živým. 

"Aillen?" Přímo za mnou se objevil muž. Prošel mnou, jako by mě neviděl a vyšel na světlo. Pískově zbarvené polodlouhé vlasy, ledově modré oči a mírný samolibý úsměv. Už jsem ho tu párkrát viděla, ale nikdy se neodvážil až sem, přímo do hradu. Vždycky zůstal stát před bránou. Občas jsem ho pozorovala a uvažovala jsem, jestli mě vidí. Teď už jsem věděla, že ne. Možná nikdy nikoho neztratil, nikdy nebyl zlomený a proto nemohl vidět takového ztracence, jako jsem byla já.

"Marku!" Dívce se trochu ulevilo, když ho viděla, ale pořád byla dost napjatá. Až moc, na to, že nejspíš s tím klukem něco měla.
"Přišel jsi."
"Ty taky." Muž se nepatrně usmál a udělal krok vpřed. Dívka ucouvla.
"Něco jsi mi chtěl říct." Ten muž, Marek, udělal další krok a ona zase ucouvla. Připomínali tanečníky, tančící na opačných stranách sálu.
"Co když ne?" usmál se na ní Marek a sledoval, jak se jí rozšířily oči hrůzou a celá se roztřásla.
"N-ne...to ne..." vydechla Aillen. Marek protočil panenky.
"Ale no tak, Ail! Víš přece, že bych ti nikdy neublížil." V hrdle se mi začal rodit hysterický smích. Přesně tohle opakoval Marcus, když vypaloval moji vesnici a její les. Marcus...Podívala jsem se znovu na Marka a pak i na Aillen. Ale ne.

Tohle.

Snad.

Není.

Pravda.