Rudá kápě

Výslech

Po mém zaklepání následovalo tak nepřirozené ticho, že jsem usoudila, že uvnitř je ještě někdo, kdo nechce být viděn. Zaklepala jsem znovu, schválně dostatečně hlasitě na to, aby nešlo přeslechnout. Jen ať se Marek trochu zapotí. Své společníky - ať už to byl kdokoli - neschová. A sebe také ne.
Zrovna jsem zvedla ruku, abych zaklepala potřetí, když se někdo uvnitř dal do pohybu. Z domu se ozvalo tiché zaklení, následované uspěchaným odstrkováním židlí a další nadávkou, když noha jednoho z přítomných narazila do nohou postele a svého majitele poslala na zem, soudě podle zvuku, který to doprovázel. Na vteřinu jsem zatoužila po tom, aby si ten člověk něco zlomil. Pak jsem tu myšlenku zaplašila, zvedla jsem ruku a zaklepala, tentokrát už tišeji.

Ozvaly se šouravé kroky a odstrkování závory a za chvíli se mi už naskytl pohled na Marka, který se usilovně snažil předstírat, že před chvílí spal. Věděla jsem, že nespal, ale kdyby ne, možná by mě i přesvědčil; pohyboval se podivně trhaně a motal se, vlasy měl rozcuchané, páchl alkoholem a okolní pološero, rozháněné jen svělem jeho petrojelové mapy jen zdůrazňovalo kruhy pod jeho očima. Vypadal jako chodící přízrak - a věřte mi, i já vypadám líp. Napadlo mě, že bych možná měla Aneill nakonec poděkovat, že mě na tomhle mizerném světě nezanechala celou od krve, ale dala mi alespoň tu kápi, která všechnu červeň skryla. I když teď ani ta nebyla vidět.

Marek nevypadal překvapeně, že mě vidí. Dokonce se ani neptal, co u něj dělám. Chvíli na mě prostoduše zíral, jako by zpracovával všechno, co vidí a pak se otočil zpátky do domu a unaveně mi pokynul rukou, abych ho následovala. Vešla jsem dovnitř a moje smysly se ihned postavily do pozoru. Ne, že bych se bála - zemřít už jsem stejně nemohla, tedy klasickým způsobem určitě ne - ale že bych si připadala v bezpečí, to se říct nedalo. Nehledě na ten smrad. Celý dům byl cítit alkoholem a ze světnice se navíc nesla štiplavá vůně nějakých bylinek. Nepoznala jsem, co to je, ale zato jsem si byla jistá, že ať je to cokoliv, dotčení kuřáci by to rozhodně do pusy strkat neměli.

Nezdálo se, že by cokoliv z toho Markovi vadilo. Ležárním krokem se dokolébal do místnosti, zazubil se na svoje kumpány rozvalené u stolu a obřadně prohlásil:
„Doufám, že vám nevadí další spople-spolep- společnost, pánové." Trochu se mu pletl jazyk.

Jeden z chlapíků se usmál a odhalil přitom svoje rozbité zuby. Byl mohutný v ramenou, od pohledu silný a když byl mladší, ženy po něm musely šílet. Teď už měl svoje nejlepší léta očividně za sebou, tvář mu pokrývalo dvoudenní strniště, uprostřed hlavy se mu zvětšovala pleš a zbytky vlasů na skráních měl prokvetlé stříbrem. Stříbrem se leskly i jeho polámané zuby a když mluvil, v očích mu tančily rošťácké jiskřičky.

„Jistě, že nevadí, Máro," v jeho hlase se objevila zlomyslná špička, „ale měl bys dámu napřed řádně představit."
Marek sebou při tom oslovení mírně škubnul, ale nic neříkal, jen v očích se mu mihl stín touhy tomu muži naproti jednu vrazit. Bylo očividné, že muž ho nebere jako rovnoceného soupeře a nebojí se mu ukázat, že Marek rozhodně není žádným pánem světa, i když si to možná myslí.
Hned mi byl sympatický.

Chvíli to trvalo, nakonec se ale Marek neochotně zvedl, a o poznání střízlivějším hlasem pronesl: „Takže, Eliene," kývl na plešouna, „Davide, tohle je - ehm..."
Na okamžik se odmlčel, když si uvědomil, že nezná mé jméno, ale pak se vzpamatoval.
„Tohle je Vena." Vena? Vážně?
„Těší mě, Veno," nabídnul mi ruku Elien. Věnovala jsem mu úsměv, ale ruku jsem mu nepodala. Po chvíli ji sám překvapeně stáhl. Marek cítil, že atmosféra v místnosti rychle houstne a když dlouho nikdo nic neříkal, rozhodl se zasáhnout.
„Promiň Eliene, zapomněl jsem zmíl... zmínit, že Vena má palicko... panickou," rychle se opravil, „hrůzu z tělesného kontaktu s někým jiným. I obyčejné podání ruky jí činí obrovské potíže." V duchu jsem mu děkovala.
Elien na jeho sdělení zareagoval pokývnutím hlavy, druhý muž to přešel mlčením. Kouřil dlouhou dýmku, měl výrazný orlí nos a bystré oči a od chvíle, kdy jsem vstoupila do místnosti, ještě neřekl ani slovo.