Rudá kápě

Monstrum

Vypálila hrad do základů, zbylo z něj jen pár zdí. Všechny obyvatele, kteří nestihli utéct, bez milosti povraždila. Já jediná jsem přežila, zbaběle schovaná za sloupem. Stmívalo se a poslední paprsky slunce ozařovaly její šílenstvím znetvořenou tvář, když klečela na pozůstatcích kamenné dlažby uprostřed nádvoří a stále ještě se smála. Její šílený smích se rozléhal pustou krajinou a odháněl vrány, které se slétly na pozůstatky mrtvol.

Když jsem se konečně odhodlala vystoupit ze stínu, na nebi už vykukovaly první hvězdy. Ona byla stále uprostřed nádvoří, čekala, až vylezu. Vítr jí čechral její černé vlasy a kdysi hřejivé hnědé oči se jí toužebně leskly. Když jsem se k ní blížila, připomínala mi hada, příliš sytého, aby měl hlad, ale o to krutějšího a nelítostnějšího.

„Už jsem se bála, že se neukážeš." Dokonce i její pobavený hlas byl plný krutého výsměchu.
„Měla jsem snad na vybranou? Držela bys mě tu tak dlouho, dokud bych za tím sloupem nezemřela hlady." Byla jsem odhodlaná nedat na sobě znát strach, ale hlas mě zradil.
„Možná. Mohly jsme to vyzkoušet. " Ústa se jí roztáhla v úšklebku.
„Co po mě chceš? " Nehodlala jsem přistoupit na její hru, ať už byla jakákoli.
„Teď už nic. Dala jsi mi informace a svobodu, nezastavilas mě, když jsem tu z toho dělala kůlničku na dříví. Víc už mi dát nemůžeš."
„Tak proč..." vydechla jsem zděšeně.
Má přítelkyně se usmála a přistoupila ke mně blíž.
„Byla jsi mi věrnou sestrou a informátorkou. Jinak bych tě zabila, ale právě ta tvá věrnost... Té si cením. Takže tě nezabiju... tedy ne docela."
Najednou vypadala skoro nevinně - jako stará Aneill - a dokonce i hlas jí zněžněl. Když pak ale znovu promluvila, nebyla v něm po předchozím citu ani stopa.
„Hlídej mi to tu, než se znovu setkáme."
Jen jsem na ni zděšeně zírala.
„Cože?!"

Neodpověděla mi. Místo toho namířila obě ruce směrem k obloze a se zavřenými očima cosi tiše pronesla. Paralyzovaná hrůzou jsem sledovala, jak se na doposud prázdném nebi objevila hradba mraků a v nich se začaly hromadit blesky. Zvedla jsem oči právě v čas, abych viděla, jak Aneill spustila ruce směrem ke mně, pak se zablesklo, a velký proud energie sjel z nebe přímo do mého těla.

Najednou jsem necítila nic než bolest.
Jako by mi žilami proudil ledový oheň, jako by mi každou částečku kůže stravovaly plameny.
Jako by mě někdo rozbíjel na kusy.
Nevěřila jsem, že na světě existovalo strašnějšího stavu. Ani bolest, usazená kdesi hluboko v mojí duši, vytvořená Marcusovými drancíři v naší vesnici a znovuobjevená, když jsem pozorovala Aneill, jak vypaluje hrad, ani ta se tomu nevyrovnala. Kdybych v tom stavu mohla myslet, popřela bych vlastní existenci.
A zdálo se, že to snad nikdy nemělo skončit.

Pak, po nekonečně dlouhé době, jsem se probrala a spatřila jsem, co mi provedla. Vytrvala mě z mého vlastního těla a uvěznila mě v něčem, co lidské tělo vzdáleně připomínalo. Byla jsem míň než duch - a víc. Duch, který dokázal létat, procházet zdmi, dotýkat se hmotných věcí, ale už ne s nimi navázat ten pocit, že se jich dotýkáte, duch, který vám vmžiku vklouznul do hlavy a převzal nad vámi kontrolu.
Ne, že bych o to nějak zvlášť stála, tedy většinou. Občas se mi to hodilo, ale častěji jsem docházela k názoru, že je takový život - pokud se to ovšem životem zvát dalo - k ničemu. Ale nic jsem s tím nenadělala. Prostě to tak bylo; a já neviděla žádnou možnost, jak svou chybu odčinit a dojít tak klidu.

Moje věznitelka v tom záblesku zmizela a já jsem ve skrytu duše doufala, že už se sem nikdy nevrátí. Ale v hlavě mi pořád zněla její slova... Než se znovu setkáme.
Teď jsem ale jediná osoba uvězněná na tomhle prokletém hradě byla já. Strážila jsem ho před vetřelci, všemi možnými prostředky. Mohla jsem zkusit odejít... ale tohle byl jediný domov, který jsem měla.

Později se tam znovu nastěhovali lidé. Na místě spálených stromů vyrostly jiné, na místě zničených vesnic si lidé postavili nové. Nikdo už si nepamatoval, co se tam kdysi stalo, protože nebyl nikdo, kdo by ten příběh hrůzy vyprávěl. Hrad ale přetrval, a s ním i jedna pověst. Pověst o "rudé kápi".
Pověst o mně.