Nemožnost

112 7 2
                                    

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Bylo to příliš šílené, příliš nemožné, než aby to mohla být pravda. Marcus byl mrtvý. Viděla jsem ho umírat. Viděla jsem, jak jeho krev stříkala všude kolem, viděla jsem jak mu z očí mizí život. A přece tu stál. Někdo, kdo vypadal jako Marcus a choval se jako Marcus. Musel slyšet o tom, že tu straší a přesto si sem přivedl dívku, aby si s ní promluvil. Vždycky dostal to, co chtěl.
Tedy až na jednu výjimku. Pochybuji, že by žádal o smrt. Tu mu dala jeho snoubenka jako svatební dar. Její tvář jsem chtěla navždycky vymazat ze své paměti, chtěla jsem jí nenávidět. Ale nešlo to. Viděla jsem ji před sebou jasněji než Marcuse, cítila jsem k ní nenávist a zároveň...jsem jí litovala. Aneill byla moje kamarádka. Mizerná, ano, to uznávám, ale pořád to byla kamarádka. Sebrala mi život a dala mi to, co mi celý život odpírali- moc. Věděla jsem, že jí vždycky budu mít ráda, ať se stane cokoli. Přesto bylo těžké dívat se na ní, po takové době. A vidět jí vyděšenou bylo zvláštní. A ne zrovna příjemné.
"To jsi už dvakrát říkal, Marku. Neudělej stejnou chybu potřetí a nesnaž se mě zahnat do kouta. Víš, že se ti to nepodaří." Aillen byla statečná, to se muselo nechat. Marek se zatvářil rozhořčeně.
"Ale Ail, já ti nikdy nechtěl ublížit- tu nohu jsem ti tenkrát nezlomil schválně. A to jak jsem ti odehnal kluka....vědělas, že o tebe stejně nikdy nestál? Chtěl tě jen dostat do postele. Já tě před ním zachránil!" Zdálo se, že je Marek spokojený sám se sebou, jak to krásně vysvětlil. Aillen ale spokojená nebyla.
"I kdyby, co ti do toho?! Je to můj život, moje srdce a moje tělo a ty o mě nemáš co rozhodovat! Já se o sebe dokážu postarat, nepotřebuji tě!"
"Chtěl jsem tě chránit!"
"Ne, chtěl jsi, abych ti byla vděčná, abych měla celý život pocit, že ti něco dlužím a udělala pro tebe první poslední!" Opáčila Aillen chladně.
" Já tě miluji!" Teď už nezněl tak samolibě, spíš zraněně a uraženě. Aillen smutně zavrtěla hlavou.
"Tak tohle jsi mi sem přišel říct?...Ne, ty si jen myslíš, že mě miluješ. Kdybys mě miloval doopravdy, nikdy mi neublížíš, necháš mé blízké na pokoji a budeš mě mít rád takovou, jaká jsem. A nebudeš ode mě odhánět každého muže a nebudeš mi ničit vztahy...Kdybys mě opravdu miloval, necháš mě rozhodnout se a odejít z tvého života, protože tak je to pro nás oba nejlepší."
Otočila se a vyšla ven na zarostlou cestu. Marek se za ní ještě chvíli díval a když konečně utichlo vzdálené křoupání větviček a šustot listí, otočil se zády k bráně a cestě za ní a vydal se k severní zdi, tam, kde dřív byla nejpevnější zeď z celého hradu. Dodnes jsem na ní ráda sedávala, byl odtamtud překrásný výhled do kraje. Marek vytáhl zpoza opasku nůž a bez váhání se řízl do předloktí. Z ruky se mu vyřinula tmavá krev a mně se udělalo špatně. On mezitím přiložil krvácející ruku ke zdi a nakreslil svou vlastní krví nějakou značku. Pak se postavil zády je zdi, s rukama vysoko nad hlavou a zvolal: "Volám tě, ty bezejmenná ženo. Volám tě, duchu tohoto místa. Volám tě, přízraku našich nočních můr. Volám tě, abys mi pomohla získat, co mi po právu náleží."

Rudá kápěKde žijí příběhy. Začni objevovat