Rudá kápě

Modlitba

Ještě nikdy jsem v kostele nebyla. Princ sice provozoval jakousi pseudo víru, měl kříže na věžích a nosil jeden těžký mosazný i na krku, ale nikdy jsem ho neslyšela se modlit a i ten kříž na jeho krku vypadal spíš jako zbraň, než jako posvátný symbol. On sám vždycky tvrdil, že víra je pro slabochy, a kdo si chce vydobít svoje místo na výsluní, měl by spoléhat na vlastní sílu a schopnosti. A tak, zatímco jinde se mniši a kneží těšili velké úctě, z Marcusova panství byli vyháněni za pomoci vidlí a pochodní. Nikdo je nepočítal, ale za ta léta jich vyhnali dost. Čas od času se stalo, že se nějaký odvážnější mnich na ty vidle napíchl; Marcus pak vždycky žertoval, že dnes máme k večeři přímo božskou pečeni. V ty večery jen málokdo pozřel víc než pár soust.

Nicméně, církev asi přece jen měla své ovečky spočítané, protože jednou se na hranicích objevil papežský legát a požadoval své vpuštění dovnitř. Marcus ho nejdřív nechával čekat v nejzavšivenějším městečku v celé zemi, ale po dvou týdnech, kdy jsem mu denně byla nucena vyřizovat návštevníkovy rozčilené skřeky, ho nakonec musel přijmout.

Nebyla to vůbec příjemná návštěva. Legát si nakráčel do síně, jako by mu to tu patřilo, pohrdavě zhodnotil všechno od výzdoby až po Marcusův účes a zdálo se, že to jediné, co se mu líbilo, byly zdejší ženy. Tenkrát jsem poprvé za celý svůj život byla ráda, že jsem víceméně Marcusův osobní majetek. Díky tomu jsem totiž na sobě legátovy ruce cítila jen jednou; bylo to na konci audience, kdy na celé království svolával oheň a síru a pak se otočil a odkráčel. Ještě předtím mi ale jen tak mimochodem hmátl rukama na hrudník; a o chvíli později už ho na princův příkaz uchopily dvě silné ruce a přinutily klesnout na kolena.

„Jsi si vědom toho, co jsi právě udělal?!" Udivilo mě, že legát nevypadal vůbec vystrašeně, spíš trochu zaraženě. Na takové zacházení asi nebyl zvyklý. Kdybych na to v tu chvíli měla myšlenky, určitě by mě napadlo, že na tuhle návštěvu dlouho nezapomene.
„Co, Vaše Výsosti?"

„Ta dívka - stejně jako všichni v tomhle paláci - patří mně! A kdyby na ni kdokoli jen sáhnul, bude se muset potýkat s následky! Já nedovolím, aby mi někdo znehodnocoval majetek!" Marcus byl silně rozhořčen. Od pusy mu odlétlo pár slin a jeho výraz se dal přirovnat k rozzuřenému býkovi; ale já za to byla ráda. Tenkrát tam ještě nebyla Aneill, aby mne chránila a Marcusova ochrana byla - jakkoli moc jsem ho nenáviděla - lepší než nic.

Takže, nedá se říct, že bych k církvím a jejich představitelům měla nějak zvlášť pozitivní vztah. Vlastně jsem se jim vždy snažila vyhýbat; a protože kostely byly jejich baštou, vyhýbala jsem se i kostelům.
Až do dneška.
~

„Marku!" Přicházela k nám žena v červeném čepci a unylých hnědých šatech. Mohlo jí být tak třicet, ale s tímhle stylem a výrazem tváře vypadala přinejmenším na padesát. Přitáhla si Markův obličej a políbila ho na obě tváře.
„Ráda tě tu vidím! Už dlouho jsi v kostele nebyl."

Marek zkroutil ústa do podivného šklebu, jeho pokus o úsměv ale zrovna moc nevyšel. Už jsem viděla příjemnější úsměvy věnované lidem, kteří nám svou existencí otravují život natolik, že bychom je nejraději rozehnali jako obtížnou havěť, ale nemůžeme; tohle byl jeden z nejslabších pokusů. Marek se svůj odpor k ní ani nepokusil pořádně skrývat.
„Jistě, Sue. Taky tě... hm... rád vidím. Asi jsi ještě nepotkala mou známou, že?" Kývl hlavou směrem ke mně.

Sue mi věnovala jeden z těch přeslazených úsměvů jednoduchých středostavovských paniček a zeptala se: „Jak se jmenuješ, děvče?"
„Jsem Vena."
Rozhlédla jsem se po lidech shromažďujících se uvnitř kostela, povídajích si a vůbec nevnímajích tu podivnou atmosféru okolo, ten pach dehtu, dřeva a pokrytecké bázně z něčeho, co ani není skutečné.
Sue stále vypadala, že chce něco říct.
„Ráda vás poznávám," prohlásila nakonec tónem, jako by mne kárala a významně zalétla pohledem zpět k Markovi.
„Ano, jistě, já vás taky," odpověděla jsem a věnovala jí poslední zběžný úsměv. Pak jsem kývla na Marka a společně jsme se rozešli do hlubších prostor kostela.
Sue se za námi podezřívavě dívala.