Rudá kápě

Hranice

Hranice byla velmi robustní. Z lesa bylo naneseno chrastí a uhnívající kusy stromů a všechno to bylo naházeno na hromadu. Mohli samozřejmě použít dřevo z vlastních dvorků, ale vesničané nechtěli plýtvat dobrým dřevem na čarodějnici, zvláště se zimou na krku.
Doprostřed hranice byl zabodnut kůl a všechny děti ve vesnici měly o zábavu postaráno, protože dostaly za úkol nasbírat tolik mízy ze stromů, kolik dokázaly najít. Tu pak nosily přímo k faře, kde se v obrovském měděném kotli líně vařila tmavá roztavená smola; jejím účelem bylo zajistit, aby hranice rychleji vzplála a oheň se pořádně rozhořel. Byla to hustá, vařící směs - při obléhání se tím občas polévali obléhatelé - a jak jsem ještě za svého lidského života měla šanci zjistit, cítit ji na kůži nebylo nic příjemného.

Hranice našla své místo hned vedle kostela a kvůli plánovanému upalování byl zdvojnásoben počet bohoslužeb. David tak každou neděli a středu stál na stupínku, a před shromážděnými věřícími řečnil o tom, jak je nutné důsledně nacházet a trestat hříšníky, a jak se vyhnout Ďáblovu pokušení. Nenáviděla jsem to. Aillen jsem od doby, kdy ji odvedli, viděla jen několikrát, když jsem se v době bohoslužby vytratila a proklouzla do vězení, ale nevypadalo to s ní dobře. Byla špinavá, zanedbaná a v samotě kamenné cely pod zemí se stávala paranoidní a melancholickou. Trvalo mi dobrou půl hodinu, než se mi povedlo ji přesvědčit, že se nezbláznila, a že jsem skutečná, a ještě déle, že ji Marek opravdu miluje a že ji neopustil. Nebyla zlomená, to ne, jen trochu mimo a hodně podezřívavá. Nevěřila, že ji dostaneme ven, ačkoliv jsem ji o tom mnohokrát přesvědčovala, a bála se toho, co přijde pak.

„Co se mnou bude, když umřu?" ptala se úzkostlivě. „Půjdu do pekla? Odsoudí mě Bůh stejně jako jeho kněz tady na zemi? Budu navěky zatracená?"
„Jistěže ne," ujišťovala jsem ji. „Bůh soudí všechny spravedlivě. Jsi dobrý člověk, nic se ti nestane, slibuji."
„Jak to můžeš vědět?" Zvedla ke mně oči, náhle podezřívavá, že se ji snažím jen ukonejšit. Což bylo přesně to, co jsem dělala, ale ona to vědět nemusela.
„Protože jsem se už málem do ráje dostala," lhala jsem, až se mi od pusy prášilo.
„Ale nevpustili mě dovnitř, protože jsem měla ještě nějaké nedořešené záležitosti tady na zemi. Líbilo by se ti tam, věř mi. Ale nejdůležitější je, že ty neumřeš a tak to nezjistíš. Zachráníme tě."

Ve skutečnosti jsem neměla ani tušení, jaké je to v ráji, ani jsem nevěděla, jestli vůbec nějaký ráj je. Nikdy jsem neumřela natolik, abych si vysloužila cestu na věčnost; ale nebyla jsem ani dost živá na to, abych mohla zpátky mezi smrtelníky. Zatracená duše.
Hádám, že teď už asi tu svou spásu nikdy nezískám, co?
Atmosféra ve vesnici se také změnila. Lidé, kteří dříve Aillen obdivovali, přáteli se s ní, nebo říkali, jak jí závidí její krásu a zručnost, jí teď nemohli přijít na jméno. Když Marek procházel vesnicí, útěšně mu klepali na rameno a projevovali mu upřímnou soustrast. Ne proto, že se mu chystali upálit snoubenku, ale protože se chtěl oženit s čarodějnicí a ani o tom nevěděl.

„To je dost i na zralého muže," říkali, „a on je jen mladík, sotva dospělý." Proto nikomu nepřišlo divné, když si Marek, přemožený zármutkem a hrůzou, začal balit své věci a dokonce i našel kupce pro svůj dům. Zařídil si povoz, naložil na něj všechen svůj majetek, a poslal jej do Agburny, kam se hodlal přestěhovat. Prý nedokáže unést tu hanbu, říkal. Raději se odstěhuje, a začne znova.
Se stěhováním mu pomáhal Elien, snad aby zahnal svůj smutek, potupu a hněv. Toho lidé už tolik nelitovali, protože si nebyli jistí, nakolik byl do toho všeho zapletený. Nezáleželo na tom, kolikrát je Elien přesvědčoval, že o Aillenině temné stránce nevěděl, stejně ho dál podezřívali.

„Jak by mohl nepoznat takovou věc u své vlastní dcery?" divili se vesničané. Přesto ho dál zdravili, tolerovali mezi sebou a navenek mu projevovali soustrast. Z toho, co jsem měla možnost slyšet, ne zrovna dvakrát upřímnou. Nebyla jsem svolná pochopit, jak se z jednoho z nejrespektovanějších mužů ve vesnici a přítele všech mohl stát přes noc vyvrhel.
„Zaslouží si to, vychoval si monstrum, tak to má," prohlašoval Zachariáš, švec.
A Sue se přidávala: „Na té jeho rodině je něco v nepořádku, já to vždycky říkala. Bůhví, co provozovala jeho nebožka manželka... Jó, to se už nikdy nedozvíme!" Lamentovala přitom a spínala ruce natolik, že jsem i jako neviditelná měla chuť hodit jí něco do obličeje.