Rudá kápě

Hloupost

Při provádění mého plánu, jak Aileen a Marka sblížit, se vzápětí vyskytly menší zádrhele. Prvním z nich byl fakt, že Marek se potom, co mi objasnil, co pro něj představuje lásku, úplně změnil. Především dál odmítal poslouchat moje rady a místo toho šel a vyznal Aileen lásku před celou vesnicí. Asi se mu zdálo, že už umí dost. Pořád to byl exhibicionista, a uzavřenou Aillen samozřejmně dost polekalo, když udělal to, co udělal.

Takže, když jsem viděla, jak uprostřed dne utíká do kopce na moji zříceninu a kašle na jakýkoli pokus o utajení, nebyla jsem až tak překvapená. Co mě překvapilo, bylo, když si to Aillen začala rázovat uvnitř zarostlých zdí hradu a vykřikovat nahlas Markovo jméno ve spojení s výrazy, jejichž přesný význam jsem v některých případech ani neznala.

Konkrétně se tam nejčastěji vyskytovala slova jako blbec, idiot, hlupák a pak některé originálnější výrazy; těm vévodil infantilní opičák. A nezdálo se, že by Aileen hořela nějakou zvláštní láskou k opičákům, ať už infantilním, nebo jiným. Popravdě, já jsem ani netušila, co to opičák je, ale stačilo mi, že Aileen očividně ano.

Když se po chvíli uklidnila, přišla jsem k ní, nabídla jí kořalku, kterou si sem i přes mé protesty před pár týdny přitáhl Marek z vesnice na posilnění a pak jí nechala zajíkavě vyprávět, co se vlastně stalo. No, pokus o empatii. Po skončení vyprávění jsem na ní však zůstala jen nechápavě zírat. Jistě, Markovy způsoby byly otřesné a nemusel to takhle uspěchat, ale rozhodně to nebyl důvod k tomu, aby Aileen takhle prudce reagovala.
Vždyť jí vyznal lásku, proboha! Nepokoušel se jí znovu zlomit nohu, nebo si ji odnést do míst, kde slunce nesvítí. Já osobně bych to mohla považovat za úspěch; dřív by se s něčím takovým nezdržoval a šel by rovnou na věc... Ale Aillen to očividně nestačilo. No, a protože jsem měla pocit, že se mi to trochu vymyká z rukou, pokusila jsem se nahlédnout do hlavy tohohle účastníka konfliktu a zjistit, jak to všechno napravit.

Aillen mi svůj pohled na věc vysvětlovala dlouho a pak to zakončila prohlášením: „Mám Marka ráda, ale udělá mi to ještě jednou a přetrhnu ho jako hada."
Vysvětlila mi, že se ke svému "milému" cítí přitahována, ale to neznamená, že se nechá svést tak snadno; zvlášť když se k ní tak dlouho choval jako ke svému majetku (a v tom případě by se prý raději propadla všemi kruhy pekla, než aby byla jeho majetkem). Byla prostě příliš hrdá, než aby ho nechala vyhrát tak snadno, i když jí to lichotilo a tak se, zmatená z toho všeho, uchýlila sem, aby se mi mohla pochlubit a postěžovat si. Chápala jsem to, do určité míry (a od určité míry ne), ale v duchu jsem jásala. Moje intrikování začínalo přinášet výsledky - a to na obou stranách. Zbývala jen jedna otázka, která by mě při plánování měla zajímat.

„Jak si tedy představuješ, že bude vypadat vaše společná budoucnost? Jak by si měl získat tvou přízeň, co by měl udělat, abys mu odpustila a vzala si ho?"
Potřebovala jsem znát odpověď. Když totiž všechno půjde tak, jak si Aillen naplánovala a Marek bude trochu zdrženlivější, mohl by jim vztah vyjít. Ano, byl to majetnický hlupák, ale šlo by to. Koneckonců Aileen miloval. Jen se ani jeden z nich nesmí dozvědět, že jsem jim oběma pomáhala. Jak se zdálo, oba měli dost černobílé myšlení... a asi by to nenesli úplně nejlíp. Ostatně jako každý.

Aillen se usmívala, spíš jen sama pro sebe, a když mi odpovídala, zněla podivně zasněně.
„Asi... asi by měl být milejší... pomáhat mi, nedělat další neuvážené kroky a pak, po čase," otočila se a sledovala ptáky poletující nad zříceninou, „by se mi měl začít dvořit; nosit mi květiny, usmívat se na mě v kostele při mši nebo když se někde potkáme, nechávat mi za dveřmi drobné dárky a brát mě dívat se na hvězdy. Já bych ho pak pozvala na oběd k nám domů, uvařila bych jeho oblíbenou polévku a upekla kachnu v brusinkové omáčce a jemu by tak chutnalo, že by si přidal, a pak by zčistajasna vstal a požádal o mou ruku a políbil mě..." 

Romantička.
Hlas se jí pomalu vytratil, zahanbeně sklopila oči k zemi a v tu chvíli vypadala krásná, a neuvěřitelně křehká. Nejradši bych ji vzala do náruče, obejmula jí, schovala v dlani jako zraněné ptáčátko, ale moje náruč byla studená jako led a moje dlaně se jen zázrakem nestaly důkazem toho, jak dlouho už jsem mrtvá. Rychle jsem ten nenadálý záchvěv citu potlačila, pokývala jsem hlavou a útěšně ji poplácala po rameni. Měla jsem pocit, že jí to tak trochu dlužím, koneckonců mi před chvílí svěřila svá nejtajnější přání. Byla tak roztomilá ve svém studu, a očividně to měla všechno dopodrobna naplánované.

'Možná ji, napadlo mě, mnohem víc než Markova neomalenost, štve jeho nepředvídatelnost. Nikdy neudělá nic tak, jak si to ona ve svých snech naplánovala, ale místo toho, aby se na něj zlobila, se do něj zamilovává ještě víc; a to ji mate. Marek má vlastně mnohem větší šanci, než kdy doufal - a ani o tom sám neví.

„Takže jsi do něj zamilovaná a zároveň se bojíš, že po svatbě se z něj zase stane... no, ehm... starý Marek..? Parafrázovala jsem její monolog. Aillen, už na půli cesty k přikývnutí, zamrzla uprostřed pohybu, pak překvapeně zamrkala a zavrtěla hlavou.
„Ne-e." Její hlas prozrazoval znepokojení nad tokem mých myšlenek.
No tak fajn. Zas tak dobře jsem ji asi neodhadla.

Napadlo mne, jestli to neznamená, že se mi teď přestane svěřovat a sama jsem se té myšlenky zalekla. Potřebovala jsem ji. Nejen jako nástroj na dosažení konce svého pozemského života, ale taky proto, že jsem v ní za tu dobu začala spatřovat téměř kamarádku, přítelkyni, a nechtěla - ne, nemohla jsem o to přijít.
Ale prosím tě, na co to zase myslíš?!

„Tu část se starým Markem jsi mohla vynechat," poznamenala Aillen oznamovacím tónem. „Znělo to dost děsivě. Jako člověk, co má uklidňovat, jsi strašná, víš to?" Následně se rozesmála. Váhavě jsem se k ní přidala, přemítajíc, jak to narafičit, aby se nestalo to, čeho se tahle milá dívka nejvíc obává. Protože já si byla jistá, i když to ona nebyla ochotná přiznat ani sama sobě, natož mně, že to, čeho se skutečně nejvíc obává, je návrat starého Marka.
I když jsem se samozřejmě mohla mýlit. Jen jsem věřila, že se mám pravdu. Což bylo stejně dobře možné jako varianta, že Marek takový opravdu bude - a to by pro ni byla ztráta všech iluzí, všeho, co v sobě tak vytrvale budovala. Ztratila by část sebe samé. Svoji nevinnost. Možná že byla nerozhodná, roztěkaná a poněkud teatrální, ale svou pravou lásku si zasloužila. A zachovanou nevinnost taky. Poprvé jsem zapochybovala, že se za zorganizování tohohle plánu dostanu do nebe. Zatím to vypadalo spíš na očistec.

Když Aillen později odešla zpátky domů, uklidněná a připravená dát Markovi další, snad už miliontou šanci, dlouho jsem za ní hleděla, jak zdolává kopec, vchází do domu a zapaluje lucernu, aby se v jejím světle mohla najíst a jít spát. V duchu jsem konstatovala, že Aillen je optimistka, což jí může stejně dobře uškodit, jako prospět. Prozatím se to ale hodilo.

Taky jsem přemýšlela. Dlouho, vlastně tak dlouho, že Aileen mezitím sfoukla svíčku uvnitř svítilny a odebrala se do říše snů. Nikdo jiný za mnou nepřišel, a já dospěla k závěru, že ani nepřijde. Asi bylo načase se pohnout, přestat jen tak sedět na zadku a přinutit Marka, aby nadobro odhodil svoji pýchu a vstoupil do Aillenina života těmi správnými dveřmi.

Změnila jsem si rysy a překryla svou kápi iluzí normálního oblečení. Odteď mě Marek pozná - ale snad Aillen ne. Pokud se nebude dívat dost pozorně.

Když jsem klepala na dveře Markovy chalupy, zrovna začínalo svítat.

Tak, po dlouhé době je tu další kapitola.
Omlouvám se, že to vychází tak málo a nepravidelně, ale mám teď hodně věci, které musím dořešit a taky pár příběhů, které si píšu do šuplíku; prostě, omluvte prosím moji neaktivitu.
Doufám, že těch pár nadávek v téhle kapitole nikoho nepohoršilo, prostě se mi tam hodily.
A Hildegarde999 , vážně prosím o komentář. Jsem zvědavá na tvůj pohled na vývoj situace.😀