Rudá kápě

Vetřelec

Uběhly dva týdny a moje radost byla každým dnem zkoušena mnoha dalšími překážkami. Jako bych se za každou dobrou novinu musela potýkat s dvěma špatnýma. Oběd se uskutečnil, a Marek s Aillen se začínali sbližovat, jenže Elien byl čím dál skleslejší; asi mu došlo, že se bude muset jednou provždy vzdát své dcery a dát ji do rukou cizího muže. Pak polovina vesnice onemocněla planými neštovicemi - a než našli a izolovali ohnisko nákazy, rozšířily se i mezi řadu dospělých. Bohoslužby byly zrušeny, protože rodiče museli zůstat doma u nemocných dětí a jen pár z nich už neštovice prodělalo a mělo tak imunitu. Ostatní to proto rychle postihlo taky a nakonec onemocněl i Marek. Já jsem nedbala Elienova varování, abych se s ním nestýkala, a starala jsem se o něj, ale on pak jednou požádal o Aillen a najednou jsem byla ze hry. Ukázalo se, že Aillen s Elienem jsou imunní taky a to vyvolalo nepříjemné otázky. O Marka bylo sice postaráno, ale na Davida jsem narážela čím dál častěji a on byl stále podezřívější, pokud šlo o Aillenino "čarodějnictví". A to, že byla zdravá v době, kdy churavěla většina vesnice, jí zrovna moc nepomohlo.

Naštěstí, onemocnění takového množství lidí mně osobně dávalo velkou svobodu. Najednou jsem měla spoustu volného času a mohla jsem si dělat, co jen jsem chtěla. Nebyl nikdo, koho bych tím pohoršovala, žádné pátravé pohledy, žádné nepříjemné otázky.

Několikrát jsem zašla na hrad. Přicházel podzim a mezi zborcenými zdmi se v pravidelných intervalech proháněl vítr. Ovocné stromy v sadu byly obsypané plody, i když deště, které teď přicházely častěji, než dřív, se na jejich kvalitě výrazně podepsaly. Jasně jsem viděla, jak postupně popadají a shnijí, stejně jako všechny plody před nimi. Celkově se zdálo, že se tu nic nezměnilo. I ty západy a východy slunce vypadaly pořád stejně.

Jako by mě tohle místo ani trochu nepotřebovalo.

Bylo podivně skličující si uvědomit, že když odejdu, nic se tím nezmění. Vítr se tu dál bude prohánět, jako to dělal od nepaměti, ovoce bude dál padat a hnít, ptáci budou zpívat a tahle stará ruina- jediný domov, který jsem kdy skutečně měla- nakonec zcela splyne s krajinou a stane se její součástí. Zmizí.

Původně jsem tam chtěla strávit co nejvíc času mohu, ale když jsem tam pak přišla, cosi jako by mne zase vyhánělo. A když jsem tam šla podruhé, něco uvnitř mě ze všech sil odrazovalo od návštěvy. Jako bych tam už nepatřila. Přešla jsem ten pocit a abych si dodala dojem patřičnosti, zašla jsem do sadu a otrhala všechno ovoce, které jsem měla v dosahu. Pak jsem je omyla v nedalekém potoce a nechala v ošatkách před dveřmi domů ve vesnici. Bylo podivně uklidňující se něčemu takovému věnovat- nikdy předtím jsem to nedělala, pro koho taky, když jsem sama jíst nemohla- ale teď mi přišlo, že změnit alespoň jednou a naposled v něčem své zvyky, je dobrá zkušenost. Připadala jsem si tak skoro... lidsky.

Jednou, asi v polovině mého třetího týdne ve vesnici, se na stráních kolem hradu znovu ozvaly kroky. Já zrovna seděla na nejvyšší větvi staré pokroucené jabloně, odpočívala jsem a nijak zvlášť se mi nechtělo slézat, ale zároveň jsem byla zvědavá.
Marek by sem přece nechodil, má mě kdykoliv u sebe doma a navíc je nemocný. Že by to tedy byla Aillen?
Tu jsem tu neviděla už dlouho a tak mi to nepřipadalo zrovna dvakrát pravděpodobné. Nebo na tohle všechno snad přišel i někdo jiný z vesnice? David?
Nelíbilo se mi, kam moje úvahy dospěly. Další slídil by představoval jen další nepříjemnou překážku.

Neznámá osoba mezitím překonala výškový rozdíl mezi úpatím a zříceninou a soudě podle zvuků se teď prodírala křovím k místům, kde jsem se setkávala s Aillen i Markem. Otráveně a trochu napjatě zároveň jsem seskočila ze stromu a vydala jsem se podívat, kdo to je a co tu pohledává. Pod nohama mi přitom šustilo spadané listí.