Rudá kápě

Spánek

Ráno už pokročilo a já seděla u Markova stolu a užívala jsem si doteky slunečních paprsků pronikajících skrz okno. Vzhledem k velikosti vesnice byly všechny domy natěsnané kolem návsi, se zahradami vzadu. O kousek dál, za návsí, stál středně velký dřevený kostel a vedle něj fara, jen nepatrně větší než ostatní domy. Kolem se stáčela cesta ven z obce, lemovaná vzrostlými stromy a sadem za farou. Byl to svět sám pro sebe, svět plný nevyřčených pravidel a zvyků, které jsem já, jako někdo zvenčí, nemohla nikdy pochopit. I kdyby jinde lidé uměli kouzlit nebo se přemisťovat rychlostí myšlenky, tady by se starousedlící stále zuby nehty drželi starých tradic. Nechtěla bych tu vyrůstat.

Přesto jsem se nemohla přimět k tomu, aby mi bylo Marka líto. Přežíval tu, ze dne na den, věčně tak arogantní, s náladami měnícími se během chvilky, pečlivě zásobovaný alkoholem, usilující o to, co se mu zdálo tak nedosažitelné... Zdál se být ztracený, on sám si myslel, že je ztracený; a přitom by stačilo tak málo, aby mohl mít všechno, co kdy chtěl. Jen trochu snahy by to chtělo! No dobře, v tom jsem mu křivdila, on se snažil... jenže vždycky když udělal jeden krok vpřed, tak vzápětí spěchal, aby stihl udělat dva další dozadu. Kdyby tolik nepospíchal...

Přerušila jsem svoje úvahy a ohlédla jsem se na Marka, spokojeně pochrupujícího v posteli, kam jsem ho pomocí levitace uložila, když vytuhl, jakmile Elien s Davidem odešli. Teď tam ležel, vlasy rozcuchané a z pootevřených úst mu vycházelo slabé chrápání. Přemýšlela jsem, kolik nocí už propil, místo aby spal, a kolikrát se za tu dobu ukázal Aillen. Tipovala jsem, že ani jednou.

Vtom kdosi zabušil na dveře. Napadlo mě, kdo to asi může být, ale nechtělo se mi Marka budit, ani otevírat bez jeho svolení. Na chvíli jsem se proto zneviditelnila - šlo o techniku, kdy jsem se vzdala svého obrazu, tedy jeho duševní podoby, a splynula s okolím, takže jsem nebyla vidět - v tom denním světle nešlo o nic těžkého, mnohem náročnější bylo vypadat jako hmotná lidská bytost.
Všechna moje síla vycházela v zásadě zevnitř. Moje kouzla byla jen tak přesvědčivá, jako já sama. Aneill mi nepropůjčila schopnost formovat lidské osudy, jen ji zefektivnila. Vyplula jsem oknem ven.

Přede dveřmi stála Aillen v obyčejných hnědých šatech a s vlasy v copu, a rozpačitě bouchala na dveře. Nezdálo se, že by byla zrovna dvakrát nadšená z toho, že tu je. Vrátila jsem se dovnitř a chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych jí otevřela sama, ale nakonec jsem se rozhodla přece jen vzbudit Marka. Ještě nebyla vhodná doba na to, vyložit všechny karty - Aillen o mojí pomoci Markovi nevěděla - a čím déle to tak mělo zůstat, tím lépe pro mě.

Protože jsem neměla jak Marka vzbudit (mohla jsem se ho dotknout, nebo s ním zatřást, ale on by můj dotek necítil), zvolila jsem tu nejmíň příjemnou variantu. Stačilo trochu soustředění a najednou jsem byla přímo uprostřed jakéhosi opileckého snu se slepicí bez hlavy a Aillen ležící pod stromem někde u řeky. Markova mysl byla možná zajímavá, ale protože se to (když k němu Aillen zvedla svůj žádostivý pohled a smyslně si olízla rty) pomalu začínalo zvrtávat někam, kam jsem nechtěla, odehnala jsem slepici, která se mě i bez hlavy pokoušela klofnout a lehce jsem pozměnila děj.

I když ono vlastně ani o děj nešlo. Byla to spíš o atmosférě, o emocích, které ve snu Marek prožíval. Ale protože byl Marek citově dost nevyrovnaný, nebylo těžké ho ovládnout. Stačila chvíle, a ze štěstí byl strach, ze vzrušení znechucení a veškeré jeho sebevědomí se najednou změnilo v touhu utéct někam hodně daleko.

Vyskočila jsem mu z mysli právě včas, abych se mohla bleskově přesunout k oknu a pozorovat, jak vyděšeně otevírá oči a prudce si sedá. Jak jsem ho pozorovala - tu doznívající hrůzu v jeho očích, ten šílený pohled - chtělo se mi smát. Mohla jsem mu samozřejmě jednoduše vlézt do snu a zavolat: „Vstávej!", ale tohle byla mnohem větší zábava.