Rudá kápě

Elien

Eliena jsem našla v kovárně. Stál u perlíku a bušil jako zběsilý do nějakého kusu železa, co mu tam ležel. Vypadal velmi... zaujatě, a tak jsem ho raději nerušila. Přece jenom, v obličeji se mu zračil výraz, který sliboval, že prvnímu, kdo ho vyruší, vyrve páteř. I jako mrtvá jsem z něj měla respekt. Jenže nás také dost tlačil čas, a tak jsem se po chvíli nakonec přece jen zviditelnila a vstoupila do prostoru kovárny. Cestou jsem cíleně nakopla opodál položenou plechovou konev, aby mě měl šanci zaregistrovat. Elien vzhlédl. V ruce svíral kladivo napřažené k dalšímu úderu. Když si uvědomil, že to jsem já, uklidnil se, ale ne natolik, aby svou zbraň spustil.
„Co tu chceš?" zavrčel nepříliš přátelsky. „Říkal jsem ti, aby ses od Marka držela dál, a tys mě neposlouchala." Mrzutě se sklonil zpátky k perlíku.

„Já vím," připustila jsem. Nezdálo se, že to na Eliena nějak zapůsobilo. „Udělala jsem chybu... já... skutečně jsem neposlouchala, co se mi snažíš říct." Vydechla jsem. „Nedávala jsem si pozor, nedržela jsem se od tebe, Aillen ani Marka dál. Já vím, je to moje chyba. Ale teď vážně potřebuji tvoji pomoc."
Neochotně se na mě podíval.
„S čím?" A měla jsem vyhráno.
„S Davidem. Ne počkej," skoro jsem vykřikla, když se chystal mě vyhodit, „nechci ohrozit tvoji pozici. Ani nebudu požadovat, abys riskoval život Aillen nebo Marka. Jen mi, prosím, pomoz."

„Co se stalo?" Elien stále stál na svou rozdělanou prací, starostlivě se mračil a já si uvědomila, že on má taky strach. Strašlivý strach. Byl schopen sedět se zdrojem toho strachu na lavici, pít s ním pivo a smát se, ale to ho jeho strachu nezbavilo. Jen ho to zamaskovalo. Dlouhé roky se chránil, předstíral, lhal. Ale stačilo říct "Aillen" a on roztál. Překonal svůj strach, protože teď šlo o něco víc, než o něj a jeho pověst, a jeho budoucnost. Šlo o budoucnost jeho dcery.

„Aillen viděla tohle," zvedla jsem se do vzduchu, nehmotná, s kápí spadlou na ramena, „vyděsila se a běžela za Markem." Elien na mě šokovaně zíral. „Toho si nevšímej," rozhodila jsem rukama, podrážděná tím, jak všichni reagují. To si nikdo z nich nemůže to zírání odpustit?
Zdálo se, že Elien konečně našel hlas. „Dobře. A co je v tom za problém?" Pak luskl prsty, došlo mu to. „Viděl je David, co?"
„Hůř," ušklíbla jsem se. „On byl v Markově chalupě. Slyšel všechno, co Aillen řekla. Odvedl ji a Marka k sobě na faru."

Elien byl okamžitě na nohou.
„Já toho zmetka rozthnu jako hada!" soptil. „Nemá žádné právo na ni vůbec sahat!"
„On na ni ale nechce vůbec sahat," prozradila jsem mu tiše. „Chce ji obvinit z čarodějnictví."
Elien zbledl. „Z čarodějnictví?" hlesl. „Ale Aillen je přece... tak milá, čistá a nevinná... Nemůže ji obvinit z čarodějnictví! Lidé tady ji mají rádi, postaví se proti tomu."
Zavrtěla jsem hlavou. „Nepostaví."
„Proč?!" Otočil se na mně Elien rozzuřeně. V očích se mu leskly slzy. Vztekle si je utřel a pokračoval: „Všechno je to tvoje vina! Ty... ty... zrůdo! Vždyť já ani nevím, co jsi!"

„Jsem duch," odsekla jsem mu. „A chci pomoct. Ne tobě. Aillen," dodala jsem, když se chystal cosi zlostně podotknout. „Pomohla mi uvědomit si mnoho věcí. Dlužím jí to."
Nelíbilo se mu, ale nemohl, než souhlasit.
„Máš nějaký plán?" zeptal se. „Protože jak znám Davida, kdybych si pro ně teď přišel, nastrčil by to tak, že jsem ho napadl a že se mě musí preventivně zbavit taky."
„Souhlasím," pokývala jsem hlavou. „Ale plán nemám. Netuším, jak se v takových případech postupuje."

Popošel blíž ke mně, kladivo odložil na ponk, a posadil se na udusanou zem kovárny.
„Myslím", začal pomalu, „že vůbec nemá cenu pro ně chodit. Potřebujeme ale zjistit, jestli bude nějaký případný soud. A jestli David chystá ještě něco jiného. U soudu bychom je teoreticky mohli osvobodit, ale pokud žádný soud nebude..."
„Co je dostat někdy pod rouškou noci pryč z jejch cel?" navrhla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou.
„To nepůjde. Sám jsem ty cely opravoval, jsou velmi kvalitně zpracovány a nedají se násilím otevřít bez pořádného rámusu."
Pomalu se mi začínala rýsovat jediná jistá možnost.
„Takže zbývá je zachránit až v den upalování," vydechla jsem. Elien na mě jen ztrápeně pohlédl.

„Proč zrovna ona? Proč moje holčička?"
„Já nevím, Eliene," pohladila jsem ho útěsně po plešavějící hlavě. Do toho dotyku jsem dala tolik něhy a opravdovosti, kolik jen šlo. Zdálo se, že tenhle projev účasti mu trochu pomohl.
„Asi máš pravdu," prohlásil rázně. Ignoroval přitom slzy, které mu stékaly po tváři a zachytávaly se v rýhách, způsobených roky dřiny a starostí. Jeho vrásky od smíchu se teď zdály skoro nepodstatné.
„Takže, pokud by nevyšlo osvobození u soudu, jak to v ten den uděláme? A jak zní historka na tvé krytí?"

„Nezní," zavrčela jsem. „Není podstatná. Potřebovala jsem ji jen, dokud jsem nechtěla vyděsit nikoho," kývla jsem hlavou směrem ven z kovárny, „z nich. Teď už je to stejně jedno."
„Stále potřebujeme plán," podotkl Elien. Kývla jsem, ale nic mě nenapadalo. Nic, co by se dalo použít. V hlavě mi tepalo, bylo mi špatně a nedokázala jsem přijít na jedinou kloudnou myšlenku. Jako by moje mysl byla rybník a ten teď někdo vypustil.
A pak mě to trklo.
„Smrt," vyhrkla jsem. „Někdo musí zemřít."