Rudá kápě

Vztek

„Ty si ze mne střílíš." Vznášela jsem se vedle Marka a už nějakou dobu jsem poslouchala jeho žvásty o tom, že Aillen moc miluje a ona jeho taky, a jen si to prý neuvědomuje. Když mě zavolal, doufala jsem, že se mu nezviditelním, ale moje prosba zůstala nevyslyšena. Podle toho, co jsem předtím viděla, mi přišlo, že by o jeho lásce dalo s úspěchem pochybovat... ale když už mě přivolal, tak měl právo na alespoň trochu mého času. Ale to co po mě chtěl, bylo prostě šílené.

„Víš, že jí nedokážu přinutit, aby k tobě cítila lásku, že ano?" ujišťovala jsem se. Ve skutečnosti jsem si tím nebyla tak jistá, ale to on vědět nemusel. Souhlasila jsem, že ho vyslechnu, ne že mu pomůžu.
„Dobře, to chápu... ale určitě jí dokážeš nějak vnutit představu, že musíme skončit spolu, ne?" Marek se očividně odmítal nechat přesvědčit o tom, že to, co po mě chce, je naprostá hloupost.
„Ano, ale výsledek se ti pravděpodobně líbit nebude."
„Jak to?"
„Bude tě mít ráda, protože bude mít pocit, že se to od ní očekává, bude s tebou žít, sdílet lože, vychovávat děti, zestárne s tebou. A bude umírat nešťastná, znechucená a vyčerpaná. Smrt pro ni bude vítanou úlevou. Vážně chceš provést své milé něco takového?"
Zamračil se: „Ehm... ne. Ale když bude se mnou, určitě časem změní názor a zamiluje se do mě. Že..?"

Ne! Bože na nebi! Ten hlupák šel za svojí "pravdou" jak mezek za mrkví. Tohle nikam nevedlo. Kéž by se mu alespoň tolik neleskly oči; vypadalo to dost děsivě.

Zadívala jsem se do údolí, kde už se lidé chystali ke spánku, zhasínali svíce a zamykali dveře na noc. Pozorovala jsem, jak postupně mizí všechna světla a rodilo se ve mně přesvědčení.
Mohla bych ho zabít. To by neměl být problém, mocná jsem na to byla dost.
Jenže... Když ho zabiju, nikdy se odsud nedostanu. Budu tu trčet uvězněná navěky. A mě už mě nebaví trávit čas tady, v ruinách minulosti, které nedokážu uniknout. Už to nevydržím, tíží mě to, nedopřeje mi to ani chvíli odpočinku! Já musím pryč, musím! Dám mu to co chce, jen když se odsud dostanu! Koneckonců, říká se, že se minulost opakuje, ne? Tak ať si to Marek vyzkouší na vlastní kůži. Za to, co provedl, si to jen zaslouží...

Úkosem jsem na něj pohlédla, ale on si mě nevšímal, místo toho špičkou boty kopal do kamínků na zemi a s okázalým nezájmem se rozhlížel kolem. Už zase se tvářil, jako by mu to všechno patřilo; a já ho za to nenáviděla, cosi v mém srdci se trhalo na kusy a řvalo, ať ho zabiju, ať ho zmučím, ať mu způsobím stejnou bolest jako on mě.
,Ale tohle není Marcus! Tohle není on,' ozval se slabý hlásek v mojí hlavě.
'Chová se jako on, vypadá jako on, mluví jako on! Takže to je on!' zavrčela jsem na něj v duchu. Otočila jsem se zpátky k Markovi a usmála jsem se na něj.
Zničím tě, ty bastarde. Zničím tebe a všechno, co ti kdy bylo blízké. Hlásek v mé hlavě už docela umlknul.
„Co konkrétně pro tebe mám udělat?"

Páni! Chtěla jsem moc poděkovat komukoli, kdo to dočetl až sem! Nikdy jsem ani nedoufala, že by se mi podařilo překročit hranici 100 přečtení. Díky moc vám všem:-)