Rudá kápě

Prozrazena

Na létání jsem kromě svobody milovala ještě jednu věc. Byla jsem rychlá, tak rychlá, že bych předhonila i toho nejrychlejšího hřebce z Marcusových stájí. Takže teď, když jsem se pod nekonečnou modrou oblohou řítila dolů, mi nedělalo nejmenší problém předhonit Aillen, klopýtající z kopce po svých.
Vítr svištěl kolem mě, ovládal mě a já jeho, padala jsem a stoupala zároveň, byla jsem nespoutaná, volná, jediná na světě.

Pak jsem doletěla nad vesnici. Pár okamžiků mi stačilo k zhodnocení situace, ale přesto jsem váhala. U Marka v chalupě se svítilo. Stejně tak v té, kde bydlela Aillen s Elienem; předpokládala jsem ale, že ona poběží do té Markovy, k hradu to od ní bylo blíž. Mohla bych ji zastavit, než tam vběhne, postavit se jí do cesty, ale nemělo by to žádný účinek. Buď by mnou proběhla a odhalila tak mou pravou podstatu, nebo by začala křičet. Ani jedno by mi neprospělo, a v rozumnou diskusi jsem doufat nemohla; Aillen byla na něco takového příliš vyděšená. Vlastně vypadala přesně tak, jako by viděla ducha. Doufala jsem ale, že s křikem a pláčem počká, až doběhne do chalupy. Víc jsem žádat nemohla. Ani do hlavy jsem jí raději neskočila- bála jsem se, že by to už neunesla. Nedovedla se teď ovládat, ani kdyby sama chtěla. A v tom byl právě ten problém.

Protože v chalupě seděl David a popíjel s Markem u stolu víno.

~
Sakra, sakra, sakra. Než jsem se stihla objevit za chalupou, abych vešla dovnitř a přednesla nějakou přijatelnou výmluvu, bylo už pozdě. Aillen doklopýtala ke dveřím, neobtěžovala se s klepáním, a rovnou vtrhla do místnosti. Když uviděla Davida, viditelně se zarazila, ale ne dostatečně na to, aby zarazila proud slov, který z ní vytryskl. Prozradila jim všechno.

"Ona- ona je duch! Zbloudilá, zlá, nešťastná... ona je ta, co to tu celé kdysi nechala spálit! Nejenže je pohanka, ona se spojila s čarodějnicí! Nechala trpět nevinné lidi. Zničila životy! Je- je zlá! Je to moje přítelkyně..." Aillen se rozplakala. "Já jí věřila... Já..." Marek se zvedl od stolu a objal ji.
"Notak," tišil její pláč, "klid." Otočil se bezradně na Davida, ale ten měl místo obličeje chladnou masku. "Nic se ti nestane. Jsi v bezpečí. Ona ti neublíží. Nikdo ti neublíží, slibuji."

Aillen k němu zvedla obličej mokrý od slz a v očích se jí usadil divoký výraz.
"Já ale nemyslím, že by mi snad mohla ublížit. Jen ji nenávidím," pronesla, a pak se zarazila, jako by si to uvědomila, až když to vyslovila,
"opravdu nenávidím za to, že mi lhala. Za to, že byla ochotná celou dobu tvrdit, že se mi snaží pomoct. Že mě využila." Do hlasu se jí vkrádal hněv. "Já ji zabiju!"

"Tiše, uklidni se, drahá." Marek se zdál napůl zděšený, napůl pobavený. "Pokud je skutečně jen duší, nemůžeš ji zabít."
Do toho se vložil David.
"Milé dítě," začal, "pokud by slečna Vena byla 'duchem'," naznačil ve vzduchu uvozovky, "jak vy říkáte, pak by bylo potřeba ji zapudit. A to by se stalo naší prioritou. Ovšem protože zatím nemáme žádný důkaz podporující vaše tvrzení, inu..." Aillen na něj zmateně hleděla, a ani Marek se netvářil o nic chápavěji. David otevřel dveře, a já se jen tak tak stihla zneviditelnit.

"Pojďte prosím za mnou," pokynul jim a ti dva zmatení milenci ho následovali. Chtěla jsem na ně zakřičet, ať to nedělají, varovat je, říct jim, co je David zač... ale nešlo to. Nevěřili by mi. Nebo Marek možná ano, ale v přítomnosti Aillen by se stejně neodvážil dát to najevo a poslechnout mou radu.
No tak, přemýšlej!
Přece tu musí být někdo, kdo by mi mohl uvěřit!

A pak mě to trklo. Byla tu osoba, která měla Marka i Aillen ráda a která věděla, co je David zač. Osoba, která mě už jednou varovala před nebezpečím. Osoba, které se dalo důvěřovat.
Elien.