Rudá kápě

Zařizování

Jakmile jsem opustila kostel, nedokázala jsem vydržet v klidu. Vrátila jsem se k Markovi do chalupy a našla ho, jak si svléká košili a spokojeně se usmívá; na mou otázku odpověděl, že dnes šlo všechno výjimečně dobře. Aillen se na něj prý už nezlobí.

„Báječné," konstatovala jsem. Na okamžik mne napadlo, ho varovat, jaké hrozí Aillen nebezpečí, nakonec jsem od toho ale upustila. Každá jeho předpokládaná reakce by totiž vyvolala mnohem ničivější protiakci. A to jsem si nemohla dovolit. Chtěla... ne, musela jsem zůstat v utajení ještě o chvíli déle. Jistě, nebude trvat dlouho, než se Elien před svou dcerou náhodou zmíní o jisté cizince, přebývající u jejího nápadníka; čím víc času jsem ale mohla získat, tím líp.

„Co plánuješ udělat teď?" zeptala jsem se Marka. Skutečně mě to zajímalo, musela jsem si připravit další postup.
„Nejspíš počkám, až mě má nastávající pozve na oběd."
„Takhle to obvykle funguje? Neměl by ses třeba nejdřív zeptat Eliena na svolení?" Nebyla jsem si jistá, že Markovo sebevědomí je na místě, ale on si z toho nedělal těžkou hlavu.

„Hned zítra se ho zeptám," prohlásil a odkráčel do chodby pro láhev levné pálenky. Té měl zřejmě vždycky dost. Nejdřív mě napadlo, ho upozornit, že je teprve poledne a tohle není nejlepší volba, ale naštěstí si jenom ulil pár doušků do malé mističky a pronesl směrem ke mně: „Tak na naši společnou budoucnost s Aillen! A na tvé zdraví, drahá... Veno."
Vůbec se mi nezamlouval ten uštěpačný tón, to zaváhání předtím, než pronesl mé falešné jméno. Znělo to, jako by se mi posmíval.
„Tak na vás," souhlasila jsem mrazivě. „Půjdu se podívat po okolí." Nečekala jsem na jeho svolení a vylétla jsem oknem. Dopálil mě a já si jen těžko přiznávala, že převahu teď dočasně získal on. Věděl, jak mě vykolejit, to se mu muselo nechat.

Neviditelnost mi ve vzduchu šla lépe, než v kostele. Nějakou dobu jsem si jen tak poletovala povětřím, užívala si ten úžasně lehkomyslný pocit a nakonec, s hlavou čistou a myšlenkami uspořádanými, jsem se vrátila zpátky na zem. Cestou jsem si upravovala kápi, která mi spadla a odhalila zakrvácenou noční košili z jemného plátna a rozcuchané zlatavé vlasy, třpytící se ve světle odpoledního slunce. Znovu jsem si nad kápí vytvořila dojem šatů a bylo to. Byla to jen iluze, ale mě dělalo dobře, připadat si zase jednou za čas jako člověk.
Bylo na čase podívat se za Aillen.

Seděla na zápraží a spravovala Elienovi halenu. Musela jsem uznat, že je velice šikovná. Elien nebyl v dohledu, ale z druhé strany domu se ozývalo pravidelné bušení do železa, takže se dalo předpokládat, že bude tam. Původně jsem měla v plánu zajít za Aillen, podívat se jí do hlavy a trochu jí pozměnit myšlenky, ale rychlý náhled dovnitř mi potvrdil, že to není potřeba. Aillen už teď měla pro Marka slabost a ta s každým dnem narůstala víc a víc. Už se ho ani nebála. Nechápala jsem to, ale nechala jsem to být. Byly to její city a její život, a pokud už mé zásahy nebudou potřeba, tím líp.

Místo toho jsem obešla dům a postavila se vedle Eliena, zpracovávajícího promáčklý hrudní plát, který zřejmě původně patřil nějakému lepšímu vojákovi. Jeho mysl byla klidná, připomínající hlubokou řeku, bez emocí i myšlenek; plně soustředěná na práci.

„To vypadá zajímavě, komu to patří?" Ukázala jsem bradou směrem k plátu. Elien sebou lehce trhl, ale jinak nedal nijak najevo překvapení. Jestli ho moje náhlé zjevení dva kroky od něj znepokojilo, nedal to znát.
„Tohle? Jenom zbytek zbroje vysloužilého vojáka."
Zasmál se, znělo to jako by přícházela bouřka. „Občas ji spravuji, ale je to už to jediné, co mi z ní zůstalo. Meč jsem dal Davidovi a přilbice i košile skončily ve zbrojnici."
Překvapením jsem na okamžik zapomněla předstírat, že dýchám.
„T-ty jsi byl voják?"
,,Ehm, ano." Elienovi zrovna jako by něco došlo. Rychle dodal: „Ale neboj se mne, prosím tě. Já nejsem... totiž, chci říct, že nejsem zrůda."
A já se málem rozesmála. Ne, z nás dvou jsem tu ta zrůda byla já. Ale bylo dobré, že mi připomněl moji roli. Skoro bych zapomněla, kým mám být. Tou obětí.

„N-ne, to je v pořádku," zavrtěla jsem hlavou. „Tebe se nebojím." To zdůrazněné ,tebe' mu neušlo.
„A koho tedy?"
„Davida, tak trochu," přiznala jsem. „Všimnul sis, že až když dnes v kostele zastínil plamen svíčky, ukázal se ten," udělala jsem prsty ve vzduchu uvozovky, „přízrak?" Tak strašně jsem se snažila, aby to nevyznělo spiklenecky a stejně se mi to nepovedlo.
Elien na mne hleděl s kamenným výrazem ve tváři. „Jestli tě na něm děsí zrovna tohle, tak jsi ještě hloupější, než jsem myslel."
Otočil se znovu ke své zbroji a nechal mě tam stát jako hlupačku, kterou mě taky nazval. V duchu jsem mu popřála všechno nejhorší, přenesla se přes svou hrdost a místo, abych odkráčela, jsem zůstala stát na místě.

„Co jsi to řekl?" dožadovala jsem se odpovědi. Nevěnoval mi sebemenší pozornost. „Co jsi to řekl?!" Zvýšila jsem hlas.
„V pořádku, tati?" Ozvala se Aillen ze zápraží.
„V tom nejlepším, holčičko!" ujistil ji kovář rozverně. Pak se otočil ke mně a zavrčel: „Ztiš se, jestli nechceš, aby o tvém čmuchání věděla celá vesnice!"
„Dobrá, budu tichá jako pěna!" Odsekla jsem mu. A to mi předtím připadal tak sympatický. Stejně jako Marcus, že.
„Výborně," prohlásil potichu Elien. Kývl hlavou směrem do kovárny a když jsme byli uvnitř, zabouchl okno i dveře. Pak si přitáhnul špalek stojící vedle stěny a sesunul se na něj. Zlost z něj vyprchala a najednou vypadal hrozivě unavený.
„Za to předtím se omlouvám. Kdyby nás někdo poslouchal, bude si myslet, že ti tu teď jen nadávám nebo i něco horšího." Temně se usmál a odhalil přitom svůj poničený chrup. Cukla jsem sebou, když mi došlo, že naráží na moje ,znásilnění'. Bylo nepříjemné na to jen myslet, bez ohledu na to, že on už mi fakticky ublížit nemohl.

„Jistě," kývla jsem hlavou. „Ale k čemu to všechno bylo dobré? Hodláš mi snad prozradit nějaké zásadní tajemství, které změní můj život navždy?"
„Ne. Chci tě jen varovat. Přestaň se stýkat s Markem. Nemluv s vesničany, pokud nemusíš. Vyhýbej se mně i Aillen. A hlavně si dávej pozor na Davida. Něco se mi na něm nelíbí, nevím co, ale věř mi - on je ten poslední, kterému by ses měla svěřovat."
„Ale-" namítla jsem.
„Počkej, nepřerušuj mě." Elien se tvářil velice naléhavě.

„To, že David vypadá jako démon a někdy se tak i chová, je jen vedlejší problém. Je tu něco většího, nějaký plán, něco, o co mu jde víc, než o všechno ostatní. Jako by byl posedlý. Nedovol mu, aby se k tobě dostal. Jsi něčím jiná, zvláštní, ale já to řešit nechci a ani nebudu. Jen se drž dál od Davida. Stačí, že získal mladého Marka. Jakkoli mi ten mládenec v mnohém vadil, dal bych mu Aillen hned teď, jen kdyby se tím dostal z Davidova vlivu."

Tak tohle bylo překvapení. Marek měl dokonale prošlapanou cestu, stačilo se jen po ní vydat. Elien dál mluvil o bezpečnosti, ale já se zajímala jen o jediné. Cítila jsem se jak v extázi, blaženost mi naplnila hlavu a já měla pocit, že každou chvíli vzlétnu. Tak divokou radist jsem neměla už dlouho.
Koneckonců, mě mohou tak maximálně zapudit, říkala jsem si. Ale když se Marek s Aillen dají dohromady - teď navíc s Elienovým požehnáním - bude to navěky. Budu svobodná.

„Děkuji," usmála jsem se. „A... Mohl by k vám Marek někdy přijít na oběd?"
Když kovář zmateně kývl hlavou, na tváři se mi samovolně objevil spokojený úsměv.