Rudá kápě

Setkání

Aillen rychle kráčela do svahu. Vlastně spíš běžela. Poslední dobou sem chodila pravidelně. Vždycky došla až na vrchol kopce, posadila se na zídku a sledovala krajinu. Někdy přicházela ráno a pozorovala úsvit, jindy se chodila uklidnit pohledem na hvězdy nebo západ slunce. Sedávala jsem vedle ní, prakticky průsvitná a jen jsem jí sledovala. Nevím, jestli mě viděla, možná měla pocit, že sní, možná mě proti paprskům slunce neviděla vůbec.

Každopádně, dnes nastal den, kdy nepřišla svým normálním klidným krokem, ale vyběhla nahoru, prodírajíc se hlava nehlava houštím které normálně obcházela, a když doběhla nahoru, padla na zem, špinavá a poškrábaná, a rozplakala se. Přišla jsem k ní, posadila se vedle ní a položila jsem jí průsvitnou ruku na rameno, jako kdyby to snad mohla cítit. Jak říkám, nevím jestli o mě věděla, ale postupně se začala uklidňovat, až její vzlyky ustaly docela.

Potřásla hlavou, zvedla se a schoulila se do výklenku ve zdi, rukama si objímala kolena a vypadala neuvěřitelně zranitelně. Vzdychla a málem začala natahovat znovu, ale nakonec místo toho začala mluvit. Dívala se přímo před sebe, její rty vyprávěly příběh a v očích se jí odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce.

Mluvila jako by tam byl někdo s ní; blízký přítel, získaný hodinami mlčení a nabízející hřejivou náruč - ale byla jsem tam jen já. Seděla jsem vedle ní a dávala jsem jí to jediné, co šlo. Ticho a uši, skutečně naslouchající tomu, co chtěla říct.
Mluvila dlouho, slunce mezitím zapadlo a v okolí se setmělo, ale zdálo se, že Aillen to nevnímá. Slova z ní tryskala jako potůček z hlubin země, nejprve prudce a vášnivě, podpořená záští a hněvem a později už klidněji, smutně a zoufale; a celým jejím monologem proplouvala jediná věc, ta, kterou si nechtěla připustit.

Zmatenost.
Netušila, proč ji Marek v jednu chvíli pronásleduje a tvrdí, že ji miluje a v příští chvíli je schopen jí vrazit facku. Neměla sebemenší ponětí, co k ní ve skutečnosti cítí a proč se na veřejnosti chová, jako by byli minimálně zasnoubeni. Nesnášela ho za to, a byla zmatená z té samolibé jistoty, která z něj vyzařovala. Jestli to bylo vůbec možné, bála se ho ještě víc, než předtím a já si říkala, že Marek by si zasloužil polít vařícím olejem, aby se probral. Bylo mi jí neskutečně líto, ale netušila jsem, jak jí pomoct. Můj slib Markovi byl závazný.

Když Aillen konečně domluvila, na nebi už zářily hvězdy a taky se dost ochladilo, soudě podle toho, jak se najednou roztřásla zimou. Překvapená tím poznáním se zvedla a odstoupila od studené zdi. Postavila jsem se taky a chtěla jsem se s ní rozloučit; pak jsem si uvědomila, že mě nevidí. Nejistě jsem se zhoupla na špičkách, hledíc jí do tváře a nevěděla jsem, co si počít.

Nakonec Aillen promluvila: „Ty jsi skutečná? Nebo jsi jen přelud v mojí mysli? Začínám šílet?"
Překvapila mě natolik, že jsem málem zapomněla odpovědět.
„Ehm, totiž... ne," snažila jsem se jí to neobratně vysvětlit. „Jsem něco jako duch, patřím k tomuhle místu a většina lidí si mě v životě nevšimne. Netušila jsem, že mě vidíš."

Dívka se slabě usmála. „No, ze začátku jsem tě neviděla, spíš jsem měla pocit, že tu nejsem sama... cítila jsem se tu bezpečně. Všimla jsem si tě až dnes." Na chvíli se odmlčela. „Jak se vlastně jmenuješ?"

„Já?" Překvapilo mě to. Už dlouho se mě nikdo nezeptal na jméno. Už celou věčnost. Když jsem o tom přemýšlela, došlo mi, že už vlastně ani sama nevím, jak mi říkali. Když mě Aneill proměnila, jako by ze mě cosi vzala. Byla jsem víc než člověkem... a míň. Nepotřebovala jsem jméno.

„Vlastně už nevím," prohlásila jsem. „V okolí se mi prý říkalo rudá kápě, rudokápnice... ale to už je nejspíš minulost. Ti lidé, co tu tenkrát hledali ducha, už jsou nejspíš dávno mrtví."

„Ne," potřásla Aillen zamyšleně hlavou. „Vlastně, pověst o duchu ženy v rudé kápi, která tady straší, se u nás traduje stále. Všichni v okolí ji znají. Říká se, že jsi byla královnou a žila jsi tady, ale pak se tvůj manžel zamiloval do jiné a nechal tě svrhnout z věže, aby měl volné místo pro svou nastávající. A ty tu prý od té doby obcházíš a věštíš smrt každému, kdo se k tobě přiblíží."
Hořce jsem se zasmála.
Tak tohle si o mě lidé myslí? Že jsem zrazená královna?! Že já jsem ta oběť? Panebože!

„Řekla jsem něco směšného?" Ptala se mě Aileen.
„Ne, v zásadě to vůbec směsné není," zavrtěla jsem hlavou. „Jen mě pobavilo vaše pojetí pravdy."
„Naše pojetí pravdy?" Zvedla tázavě obočí.
„Nikdy jsem nebyla královnou," upřesnila jsem. „A ani jediná kapka krve na té kápi není moje." Aileen mlčela a čekala, ale já jsem s úsměvem, o kterém jsem doufala, že je dostatečně uklidňující, zavrtěla hlavou.
„To není příběh pro dnešní noc. Povím ti to jindy, pokud ještě přijdeš."

„Přijdu!" Ujišťovala mě překotně. Pokývala jsem hlavou.
„Teď jdi domů. Dnes v noci budeš spát klidně." Když sbíhala ze svahu, vypadala šťastná a já byla ráda, že jsem jí neřekla všechno. Na pravdu nebyla připravená. Ještě ne.