Rudá kápě

Příběh

Stála u stejné zdi, na kterou před časem Marek dramaticky napsal slova svou vlastní krví. Kdyby je už dávno nesmyl déšť, přísahala bych, že se dívá právě na ně. Vlasy měla spletené do copu, a na sobě šaty tak starosvětsky naškrobené a dokonale upravené, až jsem se začala bát, že je to jedna z těch hloupých a obyčejných dívek dole ze vsi. Těch, co nemyslí na nic jiného, než na vdavky a jejich největší starostí je, když se jim novomanžel nad ránem vrací opilý z hospody. Ty dívky, co klevetí a sbírají drby o všech okolo, dívky, co snad ani při svatební noci nezavřou ústa.
Pohrdala jsem jimi. A děsila mne představa, že by se o mém tajemství měla dozvědět nějaká z nich. I když to by bylo pořád lepší než David. Nebo Elien.

Přesto, velmi se mi ulevilo, když se dívka otočila ke zvuku mých kroků, vyvolaných iluzí, a já v ní poznala Aillen. Byla podivně nastrojená- asi utekla pod záminkou, že někam pojede- a když jsem si ji blíž prohlédla, zdála se mi jiná. Na jejím obědě s Markem jsem tenkrát nebyla, a od té doby jsem ji neviděla, ale teď mi vážně připadalo, že se změnila. Vrásky se jí vyhladily, rysy v tváři se zostřily, přestala se předklánět a hrbit a celá jenom zářila.
Odolala jsem pokušení znechuceně couvnout. Nebyla jsem zvyklá na tolik štěstí a lásky, vyzařující z jednoho člověka. Na okamžik jsem jí skočila do mysli a hned jsem zase vypadla ven; byl to pořádný šok. Bylo to, jako se brodit zatvrdlou sladkou kaší; šlo to čím dál hůř a bylo to nechutnější a nechutnější s každým dalším krokem.
Chtělo se mi z té její zamilovanosti zvracet. Tím víc, že jsem objekt toho ušlechtilého pocitu rozechvívajícího její srdce znala; byl to Marek.
Lidskost se ze mě zase vytratila.

Aillen se na mě dál usmívala, vyčkávala na můj první krok.
„Dlouho jsi tu nebyla," konstatovala jsem. Na nic lepšího jsem se momentálně nezmohla. „Vypadáš jinak," pokračovala jsem, když nic neodpověděla. Aillen vypadala, že se konečně probrala.
„Že ano?" Zatočila se přede mnou ve svých upjatých šatech. Dokonce byla tak rozjařená, že ukázala i kousek spodničky. Nevěděla jsem, jestli se mám hystericky smát, nebo si rvát vlasy zoufalstvím.
Hlavně klid.
„To ano," podotkla jsem neutrálním hlasem. „Jak to vlastně pokračuje s Markem? Dal ti pokoj?" Ail se zastavila a vykulila na mě oči.
„Cože? Ne, totiž, on..." najednou vypadala hrozně nesvá, „změnil se. Už není tak hrubý a začal se o mě starat. A myslím... myslím, že se mě chystá požádat o ruku."
Tak to si nemyslím.

„Gratuluji," věnovala jsem jí svůj nejpřesvědčivější úsměv. „A ty to hodláš přijmout?" Snažila jsem se ji trochu zklidnit, a to, jak okamžitě zakývala hlavou, se mi vážně nezamlouvalo.
„Dovedeš si vůbec představit svůj život po jeho boku? Víš, co obnáší takové postavení manželky?" I když mě samotné by jejich sňatek prospěl, nebyla jsem si jistá, že si Aillen jasně uvědomuje, co dělá.
„Jistě, že si to dovedu představit!" Aillen vypadala skoro rozhořčeně. „Miluji ho!"
„To jsou trochu silná slova, ne?" Mírnila jsem ji. „Popravdě, jak dlouho se k tobě chová hezky? Dva týdny? Tři? Měsíc? To není moc. Nechtěla by sis to nejdřív trochu promyslet?"

„Jistě," odsekla s nepříjemným úšklebkem. „A to mi říkáš proč? Protože ty jsi byla něčí spořádanou manželkou? Protože toho přece tolik víš o lásce?!" Když to říkala, vůbec se v ničem nepodobala té bývalé, naivní, vystrašené a zmatené Aillen. Z její lásky k Markovi se zrodila jiná Aillen; krutá a nemilosrdně přesná.
Začínala připomínat Aneill.

Šokovaně jsem od ní odstoupila. Tohle bylo celé špatně! Ta mrcha jsem tu měla být já!
„Jen se tě snažím chránit," hlesla jsem. Před Davidem.
Aillen se v očích zlostně blýsklo.
„Fajn, tak myslím, že je čas najít si na ochraňování nějakou jinou oběť." Pak se otočila na podpatku a chtěla odejít, ale na něco si ještě vzpomněla.