Rudá kápě

Vrchol

Vedli ji uličkou v davu nastoupeném před branami kostela. Byla otrhaná, špinavá a smrděla. Lidé krčili nosy, když procházela kolem, a odvraceli se. Díky projevu "rytíře" si sice nikdo netroufl na ni plivnout, hodit shnilé ovoce, nebo křiknout nadávku, ale mezi lidmi to vřelo. Šeptali si, nespokojeně mumlali, šířily se pochybnosti.
Sue stála ve středu dění, její pohledy obviňovaly všechny okolo. I děti jí raději šly z cesty. Hnětlo ji, že se jí nikdo nezastal. Jako by to snad ona byla ochotná pro někoho jiného udělat. Elien byl kousek od hranice, přesně, jak jsem to naplánovali. Neměl na výběr, držela jsem ho tam. Možná mě za to nenáviděl.
Nevím. Nedívala jsem se mu do hlavy.

David se svázanou Aillen došel až k hranici, vytáhl ji nahoru a přivázal ji ke kůlu. Začínala se mě zmocňovat hrůza. Vzpomněla jsem si na Aneill a znovu mě napadlo, jak to mohlo dopadnout takhle. Měla jsem jí pomoct. Měla jsem ji zachránit. Obě jsem je zklamala. Čarodějnici i princeznu.
Obě je pošlou do zatracení.
Když se David otočil k vesničanům, v ruce mu zářila zapálená pochodeň.
„Dnešek je novým dnem pro nás všechny. Dnes vymýtíme zlo z našeho středu. Už zítra ale bude pokračovat naše poslání jinde. Náš hněv se bude šířit krajem a nic jej nezastaví. Do boje!" Zvedl pochodeň, a zabodl ji do hranice.

Chvíli se nic nedělo. Chytilo sotva pár větviček chrastí a já doufala, že se to třeba nepovede. Jenže pak náhle ze středu hranice začal stoupat kouř a objevily se malé plamínky, olizující i zbytky chrastí, nacpaného pod hranicí. Během pár dalších chvil už hořely středně velké klacky a i pár prken politých smolou. Aillen sebou zaškubala. Myslím, že v tu chvíli se probudila. V tu chvíli jí to došlo.
Že tu zemře.
Znovu sebou zaškubala ve snaze dostat se pryč, na tváři se jí teď zračila čistá hrůza.
„Pomoc!" Vyrazila ze sebe. Po tváři se jí skoulely první slzy a pod vlivem horka se skoro hned vypařily. Docházelo jí, že nikdo nepomůže, i když mnozí se tvářili stejně vyděšeně jako ona. Jiní vypadali znechuceně, nešťastně; a pár jich bylo uchvácených. Zírali na oheň jako v transu. Děsily mě jejich široce rozevřené oči. To nekonečné zbožňování, které z nich sálalo.

Aillen se rozplakala. „Prosím! Pomozte mi někdo!" Pak si ho všimla.
„Ta-ti? Tati! Pomoz mi, prosím!" První plamínek k ní pronikl, olízl jí špičku boty. Zavyla bolestí. „Prosím, to bolí! To bolí! Auuuuu!" Na konci už ječela bolestí, už se ani nedívala na lidi, chtěla jen uniknout. A to ještě nebylo všechno. Tohle bude trvat dlouho. Aillen může snadno trpět ještě hodinu, možná i déle, a my s tím nic nezmůžeme. Z hrdla se mi vydral vzlyk.

Pak se Elien uvolnil z mých pout. Vrhl se k hranici, odhazoval lidi, jenž mu stáli v cestě, doběhl až k ohni a začal šplhat nahoru. Oheň hořel naprosto jasným, vysokým plamenem, a někdo vedle mě by si mohl všimnout, že Vena zmizela. Místo toho ze z nebe snášel anděl, přistál na hranici, aniž by mu oheň ublížil, a shodil Eliena dolů. Pokusil se Aillen osvobodit, ale nešlo to. Na co je vám létání, když nepřeříznete jeden provaz?!

Pak se najednou na náves přiřítil muž na povozu. Seskočil z kozlíku, proběhl lidmi a dřív, než to kdokoli stačil postřehnout, začal Aillen přeřezávat pouta.
Slétla jsem dolů k Elienovi, zvedla jeho těžké popálené tělo - díky bohu za levitaci - a odnesla jej do vozu.

„Co to děláte?" zavřískla jakási žena z davu. Konečně jim to došlo. „To přece nemůžete! Je to čarodějnice, musí hořet!" Ukazovala na Aillen, kterou právě těžce popálený Marek snášel v náručí z hranice.
„Ne," přerušila ji nějaká jiná. „Ta dívka je jen obyčejný člověk. Ba co víc, je dobrý člověk. Vždyť ji sem přišel zachránit anděl!" Teď se lidé pro změnu dívali na mne. A další hlasy se přidávaly.
„To je pravda!"
„Je to zázrak!"
„Nechme je jet! Nemůžeme se přece vzpírat vůli Boží!"
„JÁ JSEM TU VŮLE BOŽÍ!" zahřímal jakýsi hlas zpoza hranice. Byl to David, v ruce držel meč, starou těžkou zbraň, kterou nejspíš někde našel.
„Máte poslouchat mě a ne nějakou," pohrdavě si odfrkl, „maškarádu. Žádný zázrak to nebyl, jen obyčejný podvod!"

Koutkem oka jsem zachytila, jak jsou už všichni tři v povoze a čekají na mně. Teď mi teprve doopravdy bylo do pláče. Chtěla jsem brečet dojetím, protože nikomu, nikomu, na mně nikdy nezáleželo tolik, jako jim. A nikdo nikdy nebyl tak důležitý pro mě.
Výborně.
Mentálně jsem pleskla tažného koně a on se dal do běhu. Odjížděli odsud. Děkovala jsem komukoliv, kdo tam nahoře snad byl. Hrozně se mi ulevilo. A to dokonce i přes to, že David právě zakončoval svůj projev replikou: „..A co když tohle není anděl, ale jen obyčejný člověk? Nebo co hůř, něco nepřirozeného?"

Rozesmála jsem se. David se na mně udiveně otočil.
„Co to děláš?"
„Umím létat," vysvětlovala jsem mu. „Dost nepravděpodobné u 'obyčejného člověka'", napodobila jsem jeho tón. Pak jsem si chtěla užít ten okamžik, kdy se mu podívám do mysli; ale zase jsem rychle zmizela. Byl tak plný zlé vůle, že na tom prakticky závisel jeho život a duševní zdraví. Kdyby neměl koho ovládat, pozbyl by smyslu bytí. Pokračovala jsem ve svém výkladu, tentokrát s očima upřenýma na vesničany. Připadalo mi, jako by pro ně zamrzl čas. Jako by si stále neuvědomovali, že Aillen s Markem a Elienem jsou pryč.

„Nejsem obyčejný člověk. Dokonce ani za svého života jsem nebyla. Byla jsem královna." Mezi lidmi to zahučelo. „Všichni zde znáte pověst o 'rudé kápi', že?" Přikývli.
Odvedení pozornosti.
„To jsem já. Manžel mne zavrhl a nechal shodit z věže. Potřeboval místo pro svou novou ženu. Ale bylo rozhodnuto, že jsem byla příliš mladá a prožila příliš málo štěstí, tak mě poslali zpět sem. Byla jsem strážným andělem vás všech, každého z vás. A stejně tak vašich otců a matek, dědů a babiček. Byla jsem strážným této vesnice; a proto je mi zle z toho, jakými jste se stali. Proto jsem musela zasáhnout."

„Přece toto rouhačství nebudete poslouchat!" rozkřikl se David ve stejnou chvíli, kdy někdo vykřikl: „Jak to můžeme napravit?"
„Neubližujte bližním svým. To je jednoduché,"prohlásila jsem. „A střežte se těch, jenž o zlu vám nejzaníceněji káží - v nich často se skrývá jeho kořen!" Během vteřiny jsem byla u Davida, chytila jsem ho pod krkem - a on se roztřásl strachy, když mu došlo, že skutečně nejsem člověk- a prošacovala mu kapsy. Byly tam; to, co jsem hledala. Vytáhla jsem je, a ukázala přihlížejícím.

Byly to loutky. Jedna znázorňovala ďábla i s rohy a vyplazeným jazykem, druhá jakýsi beztvarý stín, který měl asi působit děsivě. Ve světle hranice se zvětšily a já jasně poznala stíny, které byly tenkrát vidět v kostele. Lidé na tom byli stejně. A když jim došlo, že si to David skutečně jen vymyslel a doslova si s nimi hrál, dostali vztek. Pustila jsem loutky do prachu a zastavila je zdviženýma rukama dřív, než stačili udělat něco hloupého.

„Nepropadněte tomu, přátelé. Bůh si nepřeje, abyste páchali další zlo. Zamkněte tohoto muže do šatlavy, nebo jej vyžeňte z tohoto kraje, ale nezabíjejte jej. Pořád je služebníkem božím na zemi, i když propadl zlu." Ustoupila jsem,  a dva muži, co byli nejblíž, se Davida chopili. Ostatní dychtivě čekali na má další slova. Smutně jsem se na ně usmála. Nemohla jsem být jejich modlou. Ani bych to tak nechtěla.
„Je čas jít," prohlásila jsem. „Sbohem, a Bůh vás vždy ochraňuj. Budu tu, ale neuvidíte mne, budu vás chránit a až skončí vaše životy, odvedu vás dál. Bůh vás ochraňuj!"

Zvedla jsem se do vzduchu, s rozpřaženýma rukama elegantně stoupala do výšky, dokud z vesnice nezbyla jen malá tečka a z mého hradu rovněž. Tak vysoko jsem snad ještě nikdy nebyla. Nevěděla jsem, jestli jsem osvobozena, nebo ne, ale cítila jsem se jiná, podivně lehká. Ta síla, která mě vždy srážela k zemi, byla pryč.

Když jsem mířila do nebes, vzduchem se rozléhal můj smích.